Autor: Gamerat
Datum vydání: 7. ledna 2006

Předem svých recenzí bych rád zdůraznil, že se samozřejmě jedná čistě o můj vlastní názor a názory ostaních maggots tímto článkem nějak nezavrhuji. Chtěl bych se také přiznat, že skupinu Slipknot poslouchám až od alba Iowa i když první album pojmenované Mate.Feed.Kill.Repeat se mi líbí nejvíce ze všech.


Mate.Feed.Kill.Repeat

Dlouho jsem uvažoval jak toto album zhodnotím, ale opravdu si nemůžu pomoct – toto album je prostě BEST. Ona totiž ta základní myšlenka kapely Slipknot se nejvíce odráží od jejích kořenů a to je právě album Mate.Feed.Kill.Repeat! Zní to možná neuvěřitelně, ale zkuste hádat jak se jmenuje první skladba tohoto alba...samozřejmě Slipknot. Jedná se o píseň, kterou vlastně složil předešlý vokalista Anders Colsefini jen tak namátkově podle jeho představ, kterými sám pohrdá. Ostatním členům kapely se to tak nějak zalíbilo a právě tato písnička se stala osudovou! Osudovou možná i proto, že se později celá písnička překopala a dnes ji můžeme slyšet pod názvem (sic) na albu Slipknot, ale o tom až později. Ovšem nejen tuto, svého znovunahrání se dočkaly i písně Tattered and Torn, Gently, Only One či Killers Are Quiet, z kterého se později vyklubal song Iowa na stejnojmenném albu.
Tak jako je dnes o Slipknot znám fakt, že se jedná spíše o Nu Metal s prvky Death Metalu (tyhle slova ničí určitě sluch jakéhokoliv fanouška nebo samotných členů kapely), tak k tomuto albu bych osobně jmenoval jenom ten lehčí Death a myslím, že zaslouženě. Opravdu tvrdý vokál, opravdu tvrdé kytary a o bubnech ani nemluvě. Pro někoho je možná i dobře, že se tam neobjevuje DJ, takže žádné pověstné "Skreče" tam nejsou a tím pádem se o albu nedá pochybovat.

Hodnocení: 95%


Slipknot

Revoluce. Jinak se toto album snad ani nedá vystihnout, než opravdová revoluce. Jiná sestava, jiné mravy, objevují se masky, kombinézy a hlavně jiní lidé. Dnes již všem známý Corey Taylor předvedl svůj opravdu vypracovaný hlas na kterém nepochybně zapracoval a děs, který z něho chrlí je opravdu nepopsatelný. Ovšem fanouškům prvního alba (mezi ně patřím bohužel nebo bohudík i já) se obličej možná trochu zkroutí a s představou, že tohle už tu jednou bylo si začnou nalhávat, že se tato kapela jednou určitě lépe vypracuje. Do všech písní, ať se překopal text nebo ne je vloženo více nástrojů, jiné kytarové efekty, samozřejmě i jiný hlas a mnoho dalších věcí. Tak či onak, toto album vyšvihlo kapelu opravdu zuřivou silou nahoru a o její známosti (alespoň v metalových kruzích) už nikdo nemohl pochybovat. Navíc se slibem Joeyho, že příští album bude mnohem tvrdší se každý zaujatý jedinec zneklidnil... ovšem bude-li mít Jordison pravdu nebo ne, to ještě nikdo nevěděl.

Hodnocení: 89%


Iowa

Nevím, nevím, ale jak na to koukám s kteréhokoliv úhlu, Joey slib určitě dodržel. Kapela totiž později sama dodala, že nové album bude hlavně směřovat do Death Metalu, čímž si myslím opravdu překvapila a to k lepšímu. Naráží se zde na stát, kde se kapela zrodila (jinak všichni členové až na Sida a Paula z něj i pocházejí) a jak se vyjádřil Shawn Crahan, tvrdý stát - tvrdá hudba. O tvrdou muziku tu opravdu nouze není a kapela se podle mého vrací na opravdu vysokou úroveň. Popularity tato deska sice na rozdíl od té první nedosáhla, ale myslím, že kvalitou jí nepochybně převyšuje.

Hodnocení: 91%


VOL.3: (The Subliminal Verses)

No tak tomuto albu jsem dlouho nemohl přijít na kloub a jelikož první písnička, kterou jsem slyšel byla druhá verze (ta pomalejší) Vermilionu tedy Vermilion pt.2. Už jsem neměl náladu poslouchat zbytek. Až tak po roce, kdy na české televizi dávali koncert Slipknot a já slyšel Duality, navíc jsem měl štěstí, protože jsem potom přepnul program a dávali tam klip Before I Forget, musel jsem si CD opravdu stáhnout znova a řádně ho poslechnout. No nakonec musím říct, že album je opravdu vymakané, technicky velice vyspělé, nové masky s oděvem bodly, vše je naprosto perfektní, ale to všechno se příčí s jedním jediným - Komercí. Slipknot se derou opravdu nezadržitelně a vyspěle nahoru, písněmi opravdu kvalitními řádí na pódiu snad ještě víc, než kdy jindy, ale tohoto všeho přece Slipknot nikdy dosáhnout nechtěli...

Hodnocení: 93%

Autor: (SIC)Woid
Datum vydání: 7. ledna 2006


Murderdolls - Beyond The Valley Of Murderdolls

Takže - začnu tím, že kapelu Murderdolls je potřeba brát jako skupinu, která je převelice zajímavá a lidem může přijít podivná. Mně osobně připomíná Punk. Proti Punku nic nemám, ale moje parketa to rozhodně není. Murderdolls je kapela, u které by se dalo i relaxovat, ale pouze pokud nejste dobří angličtináři nebo jste si nestáhli překlady písniček včetně názvů. Nejvíce obdivuji na této kapele to, že by měli svou kvalitou třeba na legendární a naší vrstvou tak nenáviděné Greenday, ale jim to asi nevadí. Protože tato muzika nepůsobí agresivně a má velmi chytlavé melodie. Postupu na Hit-Parády brání celkem rozmanitě vulgární a ne moc vhodný slovník skupiny. Je to takový melodický a pohodový nářez. Jak jistě všichni víte Joey Jordison je kytaristou této skupiny a musím uznat, že jeho kytara se do kapely skvěle hodí a nahání songům melodii. Jak jsem již zmínil, skupina má svůj styl a nedá se srovnávat s jinými kapelami, jedině s dalším projektem zpěváka Wednesdaye 13. No s hodnocením si nejsem moc jistý a nemůžu s nikým srovnávat, ale za mě je to 89%!!! Tímto se loučím a nesežerte mně kritici. :-D

Hodnocení: 89%

Autor: Corey(8)
Datum vydání: 14. ledna 2006

Rád bych upozornil, že tato recenze je pouze mým subjektivním názorem a pokud má někdo jiný názor, tak mu ho neberu.


Stone Sour - Stone Sour

Skupina Stone Sour je side project zpěváka Coreyho Taylora a kytaristy Jamese Roota z kapely SlipKnoT, ale jen málo lidí ví, že tato skupina vznikla dávno před tím, než byli SlipKnoT vůbec založeni. Ovšem hledat podobnost mezi SlipKnoT a Stone Sour by bylo zbytečné, protože obě skupiny hrají úplně jinak. Stone Sour sází hlavně na dunivý zvuk kytar, skvělý zpěv Coreyho Taylora a mírně potlačené bubny. V této skupině hraje jasný prim kytara, což je pro mě jenom dobře. Podle mě má Stone Sour nejblíže Hard Rocku, ale to by měl každý posoudit sám a abych řekl pravdu, tak se ve škatulkování vyznám asi tolik jako v dechovce. Na Stone Sour je také velmi zajímavá rozmanitost, kterou by si ve SlipKnoT dovolit asi nemohli, na jednu stranu tu jsou nářezovky jako Get Inside a Blotter a na stranu druhou klidné skladby Bother a Inhale. Stone Sour je hlavně o zpěvu, nikoliv o řevu. Corey zpívá opravdu parádně a dokazuje, jak skvělým zpěvákem je. Nicméně několikrát si i zařve. Také plně souhlasím s Coreym, když řekl: "Nemůžete si poslechnout jednu píseň a říct, že rozumíte celému albu. Musíte si to album projet celé a pak ho teprve pochopíte." Album Stone Sour je vlastně napěchované skvělými songy až po okraj a ať to zkouším jak chci, tak tam asi nenajdu výrazně slabší skladbu. Každá má něco do sebe a každá (až na outro, což není píseň, ale spíš takový proslov) by se mohla stát hitem. Písně mají všechny chytlavý refrén, což je jenom ku prospěchu věci. Pokud bych měl opravdu vybrat ty nejlepší z nejlepších, tak to budou: Cold Reader, Get Inside, Blotter a Inhale. Jediným mínusem na tomto albu je snad pouze krátká délka, která je způsobena malým počtem písní. Na albu jich je 13, ale bez zmiňovaného outra pouze 12. Nicméně songy jsou tak kvalitní, že plusy výrazně převyšují mínusy.

Co víc ještě dodat? Asi jenom to, že mě Stone Sour velmi mile překvapili a stali se jednou z mých nejoblíbenějších skupin. Zajímavé je to, že jim k tomu stačilo pouze jedno album. Fošna Stone Sour je opravdu skvělým počinem a všem lidem a hlavně fanouškům tvrdší muziky si ji doporučuji poslechnout. Stone Sour připravují nové album, které snad bude dosahovat stejných kvalit jako tento kousek. I když po tak skvělém debutu to bude velmi těžké.

Hodnocení: 93%

Autor: Rock3r
Datum vydání: 21. ledna 2006


SlipKnoT - Vol.3: (The Subliminal Verses)

No, takže čím začít? Tohle CD, alespoň pro mně, bylo něčím, co změnilo můj život a nepochybuji o tom, že i mnoha jiným lidem. Nicméně, když si poslechnete předchozí CD, tak zjistíte, že posloucháte úplně něco jiného, než kdysi SlipKnoT byli!! Ano, Corey mnohokrát řekl, že když skupina dělá něco pořád dokola, tak umírá, ale tohle CD rozdělilo fanoušky na dva tábory!! Já SlipKnoT v tomhle podporuji a líbí se mi všechny skladby (až na obě části písně Vermilion, to už trochu přehnali) i Circle. Je to nová šťáva, která tu předtím nebyla. Narozdíl od předchozích alb se liší hlavně v kytarových rifech, kde se oba naši borci dostávají hodně do popředí u kytarových sól, které jste předtím hledali marně. Chrise a Shawna dá se říct skoro neslyšíte. Tímto ale nezavrhuji předchozí alba - ty byly na svou dobu také průlomové. No, ale vezmeme to pěkně popořádku.

Album otvírá píseň Prelude 3.0, kde má Corey (na to, že to je intro) zajímavý text. Je povedená, ale spíš ji beru jako píseň, než jako intro. Hned na to navazuje vypalovačka se jménem The Blister Exists, kde zazní jakýsi "pochod" v podání Joeyho, Chrise a Shawna. Je to velmi povedenej song a patří mezi mé nejoblíbenější od SlipKnoT. Hned na to najíždí další vypalovačka podobného stylu, jako u předchozích alb, "This song is called Three Nil" a celou dobu jede v neuvěřitelném tempu, které Joeymu opravdu nezávidím! Na Three Nil navazuje ze začátku poklidná píseň Duality, ale opak je pravdou, po pár vteřinách se opět rozjede do maximálních rozměrů. Podle mě Knoti velmi dobře zvolili, když ji vybrali jako pilotní singl k tomuto albu. Pak je tady opět něco nového, co předtím nikdy nebylo - Opium Of The People je jedinečná píseň, kde Jim a Mick hází rify jako prase (lidé, kteří nemají rádi tvrdší slova si tam mohou domyslet například slovo vepř pozn. Corey(8))!! A Joey hraje opět neuvěřitelně! Řekl bych, že to je jedna z nejlepších písní na tomto albu!! Pak přichází náhle zklidnění v podání písně Circle, tahle píseň se většinou maggotům nelíbí, ale podle mě je velmi povedená se super textem. A že je to balada? No a co? Pak se vracíme do starých kolejí s písní Welcome, která je jedna z nejtvrdších na albu. Na to jede píseň Vermilion, která je pro mě nejmíň povedená na celém albu spolu s druhou částí. Ale nápad s death maskami v klipu a při koncertu je velmi povedený a oživil show. Pak přichází druhá hymna maggots! Pulse Of The Maggots bych velmi rád vyzdvihl, protože to je song, který se jen tak nevidí. Každý ze skupiny jede na plný pecky a je to ten správnej song pro fanouška, který ti dodá puls do života. Pak je tady Before I Forget, tato píseň je taky velmi povedená, ale už ne tak, jako písně, které jsem už zmiňoval. Tato píseň má divný konec, který docela blbě navazuje na druhou část Vermilionu, což je to balada, která má sice duchaplný text, ale není pro mě ničím zajímavá. Pak je tady The Nameless, kde se střídají části velmi melodické, tedy balady a nářezy ala SlipKnoT. Je to povedený song, který určitě patří mezi nejlepší na albu. Pak je tady píseň The Virus Of The Life, která je určitě povedená, ale má velkou vadu na kráse v tom, že je málo výrazná a možná pravě díky tomu se nezařazuje k těm povedeným. No a nakonec je tady uklidňující outro se jménem Danger - Keep away s perfektním textem, která vás příjemně uklidní.

Možná někomu přijde, že jsem moc měkej na recenzi, ale takhle to cítím a hlavně slyším. Slipknot jsou ve vývoji a já je v tom jenom podporuji, někdo tohle album nenávidí a někdo ho miluje (třeba jako já). Co dodat, asi už jenom to, že s albem přišla totální změna image, která přinesla i na můj vkus trošku větší propagaci, ale to ať posoudí každej sám.
Pro mě je to nejlepší CD od Knotů, takže mu dávám 93% - zkazili si to u mě písněmi Vermilion a Vermilion pt.2, jinak by bylo samozřejmě vyšší.

Hodnocení: 93%

Autor: (SIC)Woid
Datum vydání: 4. března 2006

Předem bych chtěl upozornit, že moje názory jsou tvrdohlavé a jestli se mnou nebude někdo souhlasit, je mi to fuk. Corey(8) mi dovolil trošku peprnější recenzi, takže s chutí do toho!


SlipKnoT - Vol.3: (The Subliminal Verses)

Když jsem poprvé spatřil SlipKnoT, bylo mi 9 let a viděl jsem klip Spit It Out. Stačil jeden pohled na Joeyho jízdu na tříkolce, kdy se klepe a vypadá to nechutně, pak ty přeměny Chrise a Shawna a moje dětská duše byla zraněna a já okamžitě přepínal program. :D

Pak jsem asi ve 12-13 letech viděl článek s fotkami SlipKnoT a dělalo se mi z jejich zjevu špatně. Nikdy bych neřekl, že je budu někdy tolik "žrát". Ve 14 jsem se setkal se SlipKnoT potřetí a to v klipu Duality. Tato píseň mě dostala! Nesledoval jsem nic jiného, než televizi, abych je zase viděl. Jejich muzika a masky mi přišly dokonalé. Začínal jsem být fanatik. Pár dní na to jsem viděl živé vystoupení SlipKnoT, ani nevím co to bylo za koncert, ale asi Disasterpieces. To mě dostalo úplně – totálně - fenomenálně. Hned druhý den jsem začal obcházet všechny možné prameny, abych SlipKnoT sehnal. Sehnal jsem album SlipKnoT (digipack) a byl jsem unešen a v žilách mi začala proudit maggotí krev. Za 14 dní jsem sehnal zadarmo album IOWA, to mi vyrazilo dech a já začal cítit, že SlipKnoT jsou to, co jsem vždycky hledal. Pak jsem si vzpomněl, že Duality tam nikde není a tak jsem si sehnal i Vol.3.
Toto album je velice, jak bych to řekl "neslipknot", asi tak. Nevidím v něm žádné prvky předešlých alb. Kytary a bicí jsou nádherně sehrány, není co řešit, prostě paráda. Songy jako Duality a podobné jsou dobré. Circle je super balada a Vermilion taky. Texty nejsou jenom plácání jater - všechno sedí. Ale jednu otázku mám – Kam se poděli SlipKnoT?? Tohle prostě nejsou SlipKnoT. Patřím mezi zastánce starších alb, ale připouštím, že Vol.3 je dobré, nicméně ne pro moje uši. SlipKnoT živě taky nejsou to, co bývávali. Myslím, že Gamerat (tímto ho zdravím) řekl, že SlipKnoT je revoluční album. Podle mě je revoluční Vol.3. Protože album SlipKnoT bylo ve vývoji atd. Ale Vol.3 všem fanouškům přineslo nový náboj, nové masky, nové nápady (mimochodem ty bubínky co má Shawn a Chris mi přijdou geniální). Ale přesto mi tam moc, moc a moc chybí to, co jsem hledal a taky našel na předešlých albech. Vol.3 je něco, co patří mezi moje záhady.


Teď bych rád přešel k jednotlivým písním na Vol.3:

Danger Keep Away - Klidný začátek, uklidňující hudba, ale přesto zneklidňující békání ženy v pozadí. Když se píseň trochu rozjede, je to parádička do autobusu. Přesto bych tuto píseň hodil na desku Stone Sour.
Prelude - To samé. Klidný začátek, pohoda a klídek. Doplňují ji zvláštní samply a nedělají jí tak úplně klidnou, jak by se zdálo. To samé - zase bych to hodil úplně jinam.
The Blister Exists – Prásk, prásk, vrnění kytar, řvaní ONE, TWO,THREE! To už je song, co má něco do sebe, parádně odbržděný průběh. Bicí jsou paráda sama o sobě, prostě to šlape.
Three Nil - Začátek už napovídá, že to bude nářez a taky že ano. Ale potom velice nepovedený průběh, který to brzdí. Pasáží goodbye se mi to začíná líbit.
Duality - Co říct? Zase klidný začátek, takzvaný klid před bouří, která na sebe nenechá dlouho čekat. Pomalé rozjetí s dokonalým vokálem. Parádně vložené bubny a dobře jsou slyšet kytary, které navazují na klidnější vokál. A BUM - je tady atmosféra, která trhá střeva. Píseň má dost úseků, kdy si myslíte, že už skončí, ale ona vám zase nakope prdel.
Opium Of The People - Začátek kytar, pak začátek Coreyho zpěvu, už od začátku to hezky šlape. Pak to dovrší melodičtější refrén, který je obvyklý na tomto albu. Na kytary se v této písni vsází už od začátku, je to takové předhánění Jima a Micka. A šílené zakončení se mi nehodí, čekal bych ňéjaké řinčení skla, zvracení atd. ale to na Vol.3 nenajdete.
Circle - Co to je? To jsou SlipKnoT? To jsem si říkal, když jsem jí poprvé slyšel. Tohle se nedělá pánové.
Welcome – Ano, vítají nás vskutku skvěle. Song je parádní, žádné zbytečné melodické sra*ky (výkaly pozn. Corey(8)). Prostě super!!
Vermilion - Ano, ano - SlipKnoT nám dokázali, že neumí jenom zvracet, ale já o to nestál. Jinak, jakej vůl to vymyslel? :D.
Pulse Of The Maggots – Ano, další z klidných začátků, který nám později nakope prdel. Ano, podobné songy miluju, zajímavě vložené samply. Prostě super píseň. Rock3r jí nazval "druhou hymnou" - no nevím.
Before I Forget - Geniální kytary. Miluju jí. Nic víc a nic míň.
Vermilion pt.2 - Netřeba se vyjadřovat, chci se vyvarovat sprostým slovům.
The Nameless - Už začátek je nářez. Prostě většina songů na Vol.3 jsou podobné. Ale jediné, co mě zneklidňuje je ten klidnej vokál - to bych zakázal.
The Virus Of Life - To je snad nejhorší song, co kdy udělali. Nelíbí se mi, ale lepší než Circle. :D
Scream - Není přímo na Vol.3, ale na Japan verzi, to ale určitě víte. Nářez - suprově vložené mixy, je to nářez. Prostě to jede. Ale zase ten klidnej vokál, prostě mě bolí moje tvrdé srdce.

Celkově je pro mě Vol.3 nuda, nevidím tam žádnou část SlipKnoT. Je to úplně jiná skupina. Teď se jenom dva nesmiřitelné tábory hádají, jestli budou novým albem pokračovat v nově vyjetých kolejích Vol.3 a nebo jestli se staří SlipKnoT vrátí ve vší parádě. Ještě jedna věc mi leží na srdci - co když to bude ještě něco úplně jiného? To si ale počkáme. Dávám tomu smutných 70%. SlipKnoT mě hodně naštvali!!
THE KONEC

Hodnocení: 70%

Autor: Tommy
Datum vydání: 11. března 2006

Tato recenze je zveřejněna i na jednom "neknoťáckém" webu, proto omluvte to představováni SlipKnoTů na začátku.


SlipKnoT - Vol.3: (The Subliminal Verses)

V další recenzi si posvítíme na nejnovější počin devíti bláznů v maskách z Iowy. Myslím, že metalovou skupinu SlipKnoT není třeba nijak představovat. Jejich hudba určitě uvízla v srdci nejednoho metalisty. Zvláštní směs ostrých kytarových rifů, tvrdých bubnů, skrečování, nasamplovaných hlášek z filmů a to vše uzavírá vyřvaný hlas frontmana Coreyho Taylora. Přidejte k tomu hororové a v některých případech opravdu nechutné masky, stejnobarevné kombinézy a někdy až perverzní chováni. A máte SlipKnoT. Prozatím tahle banda vydala tři alba (pokud nepočítáte Mate Feed Kill Repeat, jejich první počin, na jehož nahráváni se nepodíleli všichni současní členové a sami Knoti se k němu moc nehlásí). Takže čím nás jejich nenovější deska překvapí? Je toho opravdu dost, podle mě jde o nejvíce přelomové album v SlipKnoT diskografii. Jak už bylo řečeno, jejich první počin byl MFKR a podle mě to byl takový nejistý začátek, následující album nazvané jednoduše SlipKnoT bylo překvapení, které obsahovalo spoustu skvělých songů, které se dodnes hrají na koncertech takřka pravidelně. Jen namátkou pár songů: (SIC), Eyeless, Wait and Bleed, Spit it out, samozřejmě nesmíme zapomenout na hymnu SlipKnoT a jejich fanoušků Surfacing a další. Už tady bylo vidět hlavní náplň SlipKnoT hudby: tvrdost, zvrácenost a hodně peprná slova, za která by červenal i ostravský dlaždič. Další věc co tahle banda vydala na světlo světa bylo album Iowa. Ještě tvrdší než SlipKnoT, ale o to i profesionálnější. Bez zbytečných řečí, skvělé album. Song Heretic Anthem poslal do prdele celý popový průmysl a tak se Knoti stali trnem v oku právě různým popíkům, naproti tomu jejich fanoušci je milovali. Pak se kluci zavřeli na dlouhou dobu do studia a na výsledek se právě pořádně podíváme.

Již po prvním poslechu jsou vidět jasné změny. Ubylo Sidových skrečů. Někdo může tuto změnu vítat, ale mě osobně se hodně líbily, proto to považuji spíš za nešťastné. Rovněž se někam ztratily hlášky z filmů, které do písniček tak rád dával sampler Craig Jones. Naproti tomu jako vyvážení těchto ztrát se nám do popředí tlačí naši dva kytaristé. Jim sice opět hlavně drží rytmus ale i ten je jaksi agresivnější. A Mick, tak tam je změna obrovská. Velmi často uslyšíme jeho pěkně ďábelsky rychlá sóla. I když Joeyho bubny hrály v SlipKnoT vždycky velkou roli, i ty se teď protlačí ještě více dopředu. Já osobně považuji Joeyho Jordisona za jednoho z nejlepších bubeníků vůbec, takže tohle zvýraznění mi vůbec nevadí. Doposud by se mohlo zdát, že Subliminal Verses je další skvělé album, trošku změněny hodnoty, ale pořád jsou to ti blázni, na které jsme byli zvyklí. Bohužel, není tomu tak. Jak se sám vyjádřil Corey Taylor: "Tohle album rozdělí fanoušky na dva tábory. Jedni ho budou milovat a druzí nenávidět." Jak řekl, tak se i stalo. Protože nelze na tohle album nahlížet úplně jednoznačně a házet všechny písničky do jednoho pytle, rozebereme si ho song po songu.

Desku odstartuje intro s názvem Prelude 3.0. Tady vidíme další změnu. Zatímco u předchozích alb bylo intro vždy děláno Craigem Jonesem pomocí různých samplů, tohle intro je čistě děláno pomocí instrumentů. Corey se pomalu rozezpívává, Joey pěkně bubnuje do rytmu, Jim a Mick zahřívají kytary. Ke konci se to příjemně "zvrtne": Corey začne přímo šíleně řvát, kytary stále drží rytmus a vy máte pocit, že se někam řítíte. A to je taky pravda. Hned na Prelude 3.0 skvěle navazuje ďábelský rychlá vypalovačka The Blister Exists. Ostré kytarové rify, naprosto skvělé bubny a do toho řve Corey svůj text. Uprostřed písně se najedou zastaví hudba a hrají jen bubny. Nevím, kdo to nahrával ve studiu, ale na koncertu tuhle pasáž vždy bubnují Shawn a Chris, pomocí bubnů na krk, samozřejmě s pomocí Joeyho. Opravdu skvělá pasáž. Bubny tento song i končí a vy se můžete připravit na Three Nil. Tomuhle songu jsem nikdy nějak nepřišel na chuť. I když Joey je opět skvělý a k tomu si ještě pohraje na svých gramcích i Sid, nějak mi to nesedí. Nicméně věřím, že pro mnohé je to skvělá a oblíbená píseň. Píseň má šílený konec, kde snad Joeymu museli upadnout ruce. Celkem dobře navazuje první singl z toho alba - Duality. Myslím, že Knoti si nemohli lépe vybrat první singl. Klidný začátek, kde do Coreyho zpěvu hraje Craig na klávesy, se vyvine do celkem solidně rychlé věci. Prostě singl, jak má být. Další na řade je The Opium of the People. Pěkný song, Mick si tam dá pár rychlých sól. Refrén je poněkud klidnější, něž zbytek písničky. Na konci si Corey ještě něco zařve a konec. Doposud by se mohlo zdát být všechno při starém. Jenže teď si na nás kluci přichystali něco pro ně absolutně neuvěřitelné - baladu s názvem Circle. Spousta fanoušků se chytá za hlavu a rve si vlasy. "Copak tohle jsou SlipKnoT?", ptají se všichni. Těžko říct. Pro mě osobně je to skvělá píseň, ale přes to všechno, tohle přece nejsou SlipKnoti. Posouzení musím nechat individuálně na každém z vás. Fajn věc je, že v tomhle songu se celkem prosadí Paulova basovka, jelikož ve zbytku alba téměř nejde slyšet. Ke konci se nám Joey rozjede a celkem pěkně si pohraje s činely. To by bylo vše k Circle, pokračujeme dál. Welcome je skvělá vypalovačka, každý si užije svého. Mick tam hodí pár sól, objeví se nám tam i nějaký ten sampl a Sid ho náležitě "naskrečuje". Konec je ještě brutálnější, než celá písnička. A opět stojíme před něčím, co by si SlipKnoT dříve nedovolili nahrát. Song Vermilion je opět pro mnohé nestravitelný. Já se na něj dívám jako na Circle. Skvělá písnička, každý ať si to přebere jak chce. Uslyšíme skvělá a dlouhá kytarová sóla a konec tohoto songu, kdy Corey bezmocně řve, pro mě patří k nejlepším momentům. Song s pořadovým číslem devět patří k novodobé hymně všech fanoušků a je trefně pojmenovaný Pulse of the Maggots. Nejsem si jist, jestli ten hlas na začátku je nějaký sampl, nebo hlas Coreyho. Tak jako tak, jde o skvělou věc. Uprostřed songu si Mick zahraje jedno opravdu ďábelské sólo a do toho Slipknoti doslova řvou, že chtějí bojovat, chtějí vyhrát a nikdo je nemůže zastavit. Až běhá mráz po zádech. Sid do toho občas hodí dobře umístěný skreč. A máme tady zlatý hřeb večera s názvem Before I Forget. Song, se kterým SlipKnoT vyhráli cenu Grammy v kategorii "Best metal performance". Podle mě jedna z nejlepších písní na albu. Skvělé kytary, bubny a nástup na refrén, kde Sid předvádí opravdu skvělé skreče. Myslím, že Grammy si zasloužila zcela oprávněně. Naši mysl trošku zklidní Vermilion part 2. Je o poznání klidnější, než její agresivnější první část. Jde opět o takovou baladu jako Circle. Dokonce i jako v Circle uslyšíme hrát housle! Poněkud nezvyklé na metalovou skupinu, která hraje takovou hudbu jako SlipKnoT. Už se blížíme do závěru, ale Knotům ještě nedošel dech. The Nameless, jak se jmenuje následující song je asi můj nejoblíbenější z celého alba. Rychlé bubny na začátku vystřídá Corey, který pomocí dvojhlasu v podstatě vykřikuje a nezpívá text. Najednou se vše změní a refrén je odzpíván pouze za pomocí pomalého kytarového doprovodu. Sid si opět šáhne na gramec. Bubnovou pasáž po druhém refrénu si na koncertě stejně jako v Blister Exists odbubnují Chris a Shawn. Nevím, jestli je to tak i v originálu na albu. Předposlední věc se jmenuje The virus of life a jde o opravdovou psychárnu. Zvláštně zabarvený Coreyho hlas, do toho pomalé a deprimující bubny a kytary. V polovině se to i celkem rozjede do solidního rachotu. Podle mě ne moc výrazná písnička, ale kdo má rád takové psychárny, je to pro něj jasná volba. A poslední hřebíček do rakve odpůrcům pomalé hudby je Danger - Keep Away, který si odzpívá Corey za doprovodu kláves, bubnů a pomalé kytary. V pozadí slyšíme křik nějaké ženy.

Co říci závěrem? Subliminal Verses je určitě hudebně skvělé album. Jde o to, kdo ho zrovna poslouchá. Pro člověka neznalého předchozích SlipKnoT alb to může být skvělá věc. Pro zatvrzelé fanoušky jednoznačný potrat a propad SlipKnoT do hlubin komerce. Já jsem milovník SlipKnoTů a dobré hudby a tu oni na 100% dělají, proto je pro mě toto album skvělou nahrávkou. I když nezastírám, že songy jako Circle ve mně vyvolávají neklid, že nám Knoti změkli. Ale vždy si vzpomenu na to co řekl perkusák a bubeník Chris, když se ho novináři zeptali, co si myslí o fanoušcích, kterým se nelibí songy jako Circle, Vermilion atd.: "Můžou mi políbit prdel! Některé z těchto songů byly napsaný při turné s deskou Iowa. Nikdy jsme si neřekli, jakou hudbu přesně chceme dělat, co je dobré a co špatné." A to se SlipKnoT nedá upřít - vždy hráli hudbu, jakou chtěli a nikoho do ní nenechali kecat.

Hodnocení: 80%

Autor: Rock3r
Datum vydání: 9. dubna 2006


SlipKnoT - SlipKnoT

Na to, že to bylo vůbec první CD této skupiny (když nepočítám MFKR, kde nebyli všichni) je opravdu skvělé! Prostě lepší debut nemohli udělat. Tohle album má velmi osobitou atmosféru, nevím čím to je, ale na ostatních albech už tuhle atmosféru nenajdete. Je to prostě debut, na který se nezapomíná.

Nemá cenu tady rozepisovat každý song jednotlivě, protože se mi líbí celý CD a ani jeden song ve mě nezanechal špatný dojem.
Jen bych asi vyzdvihnul písně, které dělají toto CD tak dobrým, jaké je. Jsou to: super nářez (sic), Sid taky ukáže, co v něm je v písni Eyeless, oblíbena píseň mezi maggots je Wait & Bleed. Naše hymna Surfacing a potom jumpdafuckup ve Spit It Out, uklidňující song Purity, super píseň na koncerty s názvem Liberate, dále song s úžasnou atmosférou nazvaný Prosthetics. Další píseň, která dělá tohle album takovým, jaké je, je song No Life. Poté zde má šťek i Ross Robinson na začátku super vypalovačky, která se jmenuje Get This. Parádní vypalovačka, jenž by neměla uniknout vaším uším se jmenuje Eeyore. No, to by byl rozbor některých písní. :)

Tyhle písně dělají tu správně ujetou a strašidelnou atmosféru! Většina písní je opravdová paráda! Pro mě ani Iowa nepřekonala toto CD a dávám mu tedy zasloužených 93%.

Hodnocení: 93%

Autor: Chose
Datum vydání: 29. dubna 2006


Stone Sour - Stone Sour

Jak začít? Vedlejší projekt Coreyho Taylora ze Slipknot, Stone Sour, se již zmiňovaným Knotům podobá, asi jako pohled na armádu a pláž plnou pěkně stavěných dívek nahoře bez. :)
Jelikož Slipknot sází na velmi kvalitní výkon bubeníka Joeyho a kytaristů Jima a Micka a určitě na svou velmi brutální image, Stone Sour má bicí spíše potlačené, někdy jsou zatlačené úplně do pozadí, ale na druhou stranu, jejich kytary jsou naprosto skvělé (také díky Jimovi, který s Coreym hraje ve Stone Sour i ve Slipknot). Nevím jaký názor na tohle mají fanoušci Knotů (tzv. Maggots), ale je to zvláštní poslouchat Coreyho na albech Slipknotů a poté si pustit album Stone Sour.

A teď už k albu: Album začíná nářezovým songem Get inside, který je opravdu povedený a i když je to oproti písním Slipknotu hodně pomalý, jedná se o opravdu povedený úvod alba. Na Get Inside navazuje hned další povedený počin pojmenovaný Orchids. Album pokračuje songem Cold Reader, kde jsou bicí velmi povedené a celkově zní song velmi příjemně. Stejně jako u všech ostatních písní (až na Get inside) se zde střídají části, kdy Stone Sour zvolní a hrají spíše melodický rock a hard rockové části, kde to opravdu rozjedou. Blotter je opravdu povedený kousek od začátku, který představuje jakýsi záznamník s nejrůznějšími pazvuky, až do konce, kdy jste schopni říct jen: "Wow, to byl nářez". Po Blotter přichází zklamání (tedy aspoň pro mě), je jím píseň Choose, která je podle mě nevýrazná a můj celkový dojem z alba docela kazí, ale je to jen malá šmouha na jinak křišťálově čistém štítu. Hned to totiž napraví Monolith, song, který mi přirostl k srdci a mám ho ve svém MP3 přehrávači už hodně dlouho a zatím nemám nutkání ho mazat. Potom následují dva oddychové songy – Inhale a Bother, ve kterých oceníte skvělé výkony Coreyho, coby zpěváka, který se svým hlasem umí opravdu dobře zacházet. Dále následují Blue Study, Take a Number, Idle Hands a Tumult. To jsou další povedené písně, které vás udrží u alba až k outru Omega, jenž je celkem povedené. V tomto outru Corey recituje text a někdo mu do toho neustále kecá (vyvrcholí to stylem: zpěv: "See whats happening", řev: "Shut up!", řev: "Fuck you!", řev: "Fuck you!").
Album je opravdu skvělé a můžu ho doporučit všem a to nejen Maggots! Všem, kteří mají rádi kvalitní metal/rock. Z alba bych pochválil hlavně Inhale, Cold reader, Bother, Blue Study a jednoznačně Monolith. Všechny songy jsou zajímavé a to i můj neoblíbený Choose.

Hodnocení: 90%

Autor: Raziel
Datum vydání: 29. dubna 2006


SlipKnoT - Iowa

Toto album bylo první, které se ke mně dostalo, takže je pro mě určitě nejlepší. Toto album, pojmenované podle státu, odkud pochází SlipKnoT, začíná rozjezdovým samplem (515). Tento song celý vytvořil samplér Craig Jones. Hned potom následuje song People=Shit. Tato píseň je na koncertě přímo skvělá! Další na řadě je píseň Disasterpiece. Tato píseň nepatří mezi moje oblíbené. Hned potom se rozjede My Plague, můj oblíbenej song. Hodí se skvěle k filmu Resident Evil a objevil se i na soundtracku k tomuto filmu. Poté se rozezní píseň Everything Ends, v této písni si Mick a Jim určitě vyhráli s kytarou. Dále následuje Heretic Anthem, kterou odstartuje Sid s gramofonem a také Joey si zde docela užil. Jakmile skončí, už začíná znít Gently. Podle začátku by si někdo mohl myslet, že tato píseň bude klidná, ale v tom se plete. Asi v minutě a půl písničky už se to začíná pomalu rozjíždět. Pak následuje Left Behind. Ta patří mezi mé nejoblíbenější. Hned po ní začíná píseň The Shape. V této písni nám Corey dokáže, že umí klidně zpívat i řvát. Album pokračuje skladbou I am Hated, kde je Coreyho hlas všelijak upravován. Po skončení tohoto songu začíná Skin Ticket. Píseň začíná klidně, ale hned se rozjede. Poté následuje New Abortion a Metabolic. Album ukončí patnáctiminutový song Iowa. Je to pozměněná verze písničky Killers Are Quiet, která se objevila na albu Mate.Feed.Kill.Repeat. Jakmile se rozjede, je jasné, že tento rozjetý vlak už nikdo nezastaví.

Protože toto album bylo první, které jsem od Slipknot slyšel, dávám mu zasloužených 95%.

Hodnocení: 95%

Autor: Dave 666
Datum vydání: 3. června 2006


SlipKnoT - Disasterpieces DVD

První, co vás možná po zasunutí dvd do přehrávače překvapí je, že dvd nemá žádná menu. Pokud tedy budete chtít přeskakovat kapitoly, budete muset použít ovladač (stejně byste ho použili). DVD nezačíná koncerten, ani žádným technicky vypiplaným intrem, ale několika záběry těsně před katastrofou. Uvidíte, jak ochranka kontroluje maggots, jestli náhodou nejsou ozbrojeni nebo také to, jak SlipKnoTi podepisují čerstvé kousky alba IOWA. Kameramani byli dost slídiví, a tak uvidíte záběry z ozvučování perkusí a také to, jak na ně někdo maluje sprosté vzkazy pro Clowna (Go fuck yourself Clown), či spoustu jiných malůvek. Skupinu před příchodem na stage ještě čekalo fotografování a rozcvička. Joey vám také mimochodem sdělí, že si pochcal kombinézu. Když už se kapela pomalu přesouvá na stage, stačí se Joey a Clown ještě pozvracet. Shawn nejspíš kvůli té krvi, co na sebe lil. Ještě než kapela vstoupí na "jeviště", všichni dají ruce dohromady a říkají něco v tom smyslu, že to zvládnou.

Další věc, která vás možná překvapí je to, že svůj playlist SlipKnoT začali skladbou People=Shit (nejlepší song vůbec) a ne Disasterpiece. Té se ale také dočkáte. Po People=Shit Mick nepřestává hrát a rovnou naváže na Liberate, která je živě vážně (Sic), protože jí hrají mnohem rychleji (celý set vlastně jedou nějak brutálně, a tak to má být). Po skončení této rychlovky následuje další rychlejší skladba a to Left Behind. Poté následuje Eeyore, kterou Mick začal také dost rychle (kdo ho viděl někdy hrát samotného ví, že to dokáže zahrát mnohem rychleji). No, potom se podíváte do zákulisí, jak se vlastně celé pódium stavělo. A pak konečně DISASTERPIECE!!! Teprve teď nastává v kotli pořádné peklo a mnozí zjistí, že si neměli brát svoje oblíbené SlipKnoT tričko. Kapela hraje pěkně ostře, hlavně pak mistr Thomson, který (jako vždy) hraje v pokrčeném postoji a hází hlavou. Ale ani ostatní nezaostávají - Sid všude skáče (zejména z rampy dolů ke svému mixpultu nebo do davu k divákům), Craigh "osamocen" v koutě hází hlavou a přitom nadskakuje prdelí (skákat prdelí jsem ještě nikoho neviděl pozn. Corey(8)) a Shawn všude "poletuje". Při konci skladby si můžete všimnout divného tanečku, či hry Sida se Shawnem, kdy do sebe strkají a přitom chodí dokola. Nakonec skočí na sebe, Clown uhne a Sid si dá na čumák. Potom se naskytne další možnost nahlédnout do backstage, přesněji na zkoušku před velkým večerem. Mick tam žhaví temnými rify svůj warlock, Joey zkouší bubny a James nacvičuje song Diluted. Mimochodem, při téhle zkoušce jsou Knoti v civilu a nejde jim vidět do obličeje. Po zkoušce zase hurá zpátky na stage, kde na vás čeká báječná píseň Purity (jak textově, tak i instrumentálně).

Dále už vám nebudu popisovat celý set, ale seznámím vás s věcmi kolem.V průběhu koncertu se podíváte ještě na autogramiádu, kde především zaujme blázen v masce Mickeyho Mouse, který s sebou začne házet a spadne na zem. Když odchází, dostane nejspíš za ten kousek warlocka, protože přišel bez kytary a odchází s nádherným černým warlockem. Potom uvidíte snad poprvé Joeyho sólo, kdy s ním rampa s bubny vyjede do vzduchu, otočí se o 90 stupňů a začne se točit (na sólo má speciální autosedačku Sparco s pásy). A Joey pořád bubnuje, no fakt úlet. Po tomhle krkolomném kousku nahlédnete zase do zákulisí a uvidíte, jak technici montovali skupině minikamery na masky (Mickovi na kytaru). Po delší pauze (po pár skladbách) nahlédnete naposled do soukromí SlipKnoT a to rovnou do šatny, kde se líčí a oblékají do kombinéz. Nakonec Knoti zahrají Surfacing a jdou domů. Joey rozhází pár paliček a je po katastrofě.

Zvuk záznamu je takřka dokonalý. Skladby jsou zahrány dobře a mnohem rychleji než na CD, takže má koncert brutální feeling. Corey také často v průběhu setu komunikuje s fanoušky, takže to není jenom o odehrání show a odchodu z jeviště. Jediné, co bych vytkl je to, že za tu cenu (1100 Kč) je na druhém disku málo bonusů. Pouze maggots-edits, kde si můžete pustit The Heretic Anthem a People=Shit z různých úhlů (každý úhel = jiný člen). To samé vám nabídne i sekce multi-angle, kde si můžete promítnout pouze Disasterpiece. V bonusech ještě zbývají klipy, které do té doby natočili a ještě skladba Purity, která se neobjevila na albu.

Na dvd je tedy málo bonusového materiálu, ocenil bych zejména rozhovor s každým členem. Nebo také nějaké ty lekce od Micka apod. Jinak - první disk s koncertem nemá cenu řešit, protože pokud opravdu SlipKnoT posloucháte, bude se vám to v živé verzi mnohem více zamlouvat (ano hrají to desetkrát rychleji). Playlist je dostatečně dlouhý, takže ani k němu nemám připomínky. Snad jen ty bonusy, jenže to závisí spíš na vydavateli, v tomto případě Roadrunner Records, který asi nechtěl do DVD vrazit víc peněz. Takže kvůli bonusům 80% (jinak 100% - nejlepší koncert vůbec, i když tam ještě nemohly být skladby z Vol.3).

Hodnocení: 80%

Autor: PsYchr
Datum vydání: 17. července 2006


Stone Sour - Come What(ever) May

Tak je to tady! Další deska side projectu Coreyho Taylora a Jima Roota, známých spíše ze skupiny Slipknot. První počin této kapely s názvem Stone Sour se od všech desek Slipknot lišil výrazným způsobem. Nebyla zdaleka tak brutální, songy byly melodické a Corey ukázal, že dokáže i zpívat a nejen řvát. Nové album Come What(ever) May je ale ještě mnohem odlišnější. Bohužel musel kapelu opustit její původní bubeník Joel Ekman kvůli vážné nemoci jeho syna. Nahradil ho Roy Mayorga, bývalý bubeník brazilských Soulfly. A tak Stone Sour ve složení Corey Taylor (zpěvák), James Root (kytarista), Josh Rand (kytarista), Shawn Economaki (basák - neplést s pasákem!) a nový bubeník Roy Mayorga, nahráli novou desku.

Stone Sour stejně jako u své první desky začínají nářezem! Song s těžko vyslovitelným názvem 30/30-150, který je zároveň prvním singlem, je naprosto pohlcující a těžko se od něj odtrhnete. Následuje o něco málo klidnější Come What(ever) May. Song je to velmi kvalitní, ale příliš mi nesedí. Po skončení tohoto songu se opět přitvrzuje peckou Hell and Consequenses, která si své tempo udržuje od začátku do konce. Nádherným kytarovým začátkem následuje Sillyworld. Skvělá, uvolněná písnička, která ovšem mírně přitvrdí v refrénech a na konci. To jí ovšem na kvalitě neubírá. Pátá je Made of Scars. Tak z tohoto songu mám smíšené pocity. Rozhodně bych jí nezařadil mezi tu povedenější polovičku alba, ale i ta méně povedená polovina je vysoce kvalitní, takže je to vlastně jedno. Nastupuje Reborn - špičkový hard rockový kousek, který si udržuje své strhující tempo a ke konci ještě přidá. Sedmý song v pořadí je Your God, mírně uklidňující po zabijáckém Rebornu. To, že Stone Sour umějí i pomalejší a řekněme citovější písničky nám předvedli už na svém prvním počinu neopakovatelným hitem Bother. Na tomto albu to dokazují hned dvěmi písněmi. První z nich se jmenuje Through Glass, která byla ohlášena jako druhý singl. Through Glass začíná stylovým, pomalým refrénem, který se bude ještě několikrát opakovat. Tempo pomalu zrychluje a ke konci se už ani nezdá, že by to mohla být balada. Jestli je to dobře nebo špatně? U tohoto kousku to rozhodně nevadí. Socio je další pecka, i když vám to ze začátku tak nepřijde. Pak ale nastoupí zatraceně povedený refrén. Song 1st Person mě ze začátku nadchl, ale tento pocit velmi rychle opadl. Je to pro mě možná největší zklamání! Ale co, určitě si najde své příznivce. Naprostým opakem je pro mě následující Cardiff. Slyšel jsem jí už mnohokrát a stále se jí nemůžu nabažit. Je to jedna z nejlepších písniček na tomto albu. Něčím nečekaným je určitě druhá balada Zzyxz Rd. (další těžce čitelný název). Klavír (nebo to je Piano?) nás uvede do mírně melancholické nálady, ale už po prvním refrénu píseň začne nabírat tempo! Krásné tóny klavíru (nebo piána, já fakt nevím) ustoupí do pozadí a nastoupí kytary. Tato mimořádně dobrá písnička zakončuje toto mimořádně dobré album. Doporučuji jej všem, alespoň k jednomu poslechu. Pokud u něj potom zůstanete nebo jej odložíte k věcem na podpal, společně s fotkou Barbary Streisand a oblíbeným plyšáčkem své mladší sestřičky už je jen a jen na vás! Já u něj zůstanu hodně dlouho.

Come What(ever) May je tedy vysoce kvalitní album se skvělými písněmi. Čekal jsem a těšil se na něj hodně dlouho a nakonec rozhodně překonalo má očekávání!

Hodnocení: 92%

Autor: Corey(8)
Datum vydání: 1. září 2006


Stone Sour - Come What(ever) May

Ano, konečně jsem se dokopal k tomu, napsat recenzi na nové album kapely Stone Sour, pojmenované Come What(ever) May. Nasaďte si spodky, jedeme z kopce!

Začátkem snad k věcem, které zdánlivě s kvalitami samotného alba nesouvisí, ale při hlubším zamyšlení vlastně ano. Stone Sour v průběhu nahrávání byli nuceni podstoupit změnu na postu bubeníka. Joel Ekman je sice sympatický chlapík, ale příchod Roye Mayorgy (i když ne zrovna za příjemných okolností) jsem uvítal všemi devíti prsty jedné ruky. Tohoto chlapíka znám už delší dobu ze Soulfly a jeho styl mi vždy seděl. A proč o tom vůbec mluvím? Pokud jste četli mojí recenzi na debutové album, určitě si pamatujete na mé slova o tom, že hudba Stone Sour je založená hlavně na kytarách. Neříkám, že na Come What(ever) May je tomu jinak, ale bicí se dostaly určitě více ke slovu, než na první desce. S Mayorgou v zádech a větrem ve vlasech se tedy můžeme vrhnout na recenzi samotné desky.

Nečekejte nic nového. Stone Sour jdou po cestě, kterou si zvolili svým debutovým albem. Někdo s tím může mít problémy, já to beru jako jasné plus. Celkový sound desky je opravdu perfektní a z desky jde cítit, že je to pro Roadrunner Records letošní jednička. Ostatně kvalitní zvuk je základ dobrého alba, takže si zde ani hoši nemohli dovolit na něčem šetřit.

Nejdůležitější jsou ale samozřejmě samotné písně a zde se jenom ukázalo, že Stone Sour nejsou žádný side project toho a toho ze SlipKnoT, ale plnohodnotné hudební těleso. Na albu najdeme tvrdší kousky jako "30/30-150" a "Hell & Consequences", ale také dvě balady – "Through Glass" (první singl) a "Zzyxz Road". Obě zní opravdu úžasně a u druhé zmiňované vás možná trochu vyvede z míry začátek, který obstaralo piano. Obě balady také spojuje postupné gradování, i když v případě "Zzyxz Road" se to snad tak ani nedá nazvat. Je těžké popisovat "Through Glass", jedná se o píseň v první polovině pomalejší, později středně rychlou s perfektním refrénem a změnami tempa. Balady máme za sebou, ještě se vrátím k tvrdším kouskům. Na albu nenajdete ani jeden song typu "Get Inside", protože melodie vokálů je určitě vyšší než na debutové desce, ale i tentokrát Stone Sour ukazují, že umí i přitvrdit. Důkazem toho je například píseň "1st Person", která je odehrána ve velmi rychlém tempu a Corey zde, na toto album netradičně, velmi často řve. Kapitolou samou pro sebe je pak song "Cardiff", jenž se nese ve velmi rozmrzelé atmosféře a postupně se dostává ke svému vrcholu, kdy vás donutí pouze přihlížet s otevřenými ústy. K vokálu Coreyho Taylora je těžké něco říkat. Snad jen vyseknou mu poklonu a dodat – Děkuji, pane Taylore! Hodně fanoušků SlipKnoT sice neustále remcá, že Coreymu to už tolik nevřeští jako na starších deskách SlipKnoT, ale zpěvák je to perfektní a na albu to v každé písni jenom potvrzuje. Co k dalším členům skupiny? Jak už jsem předeslal úvodem, Mayorga se postaral o větší prostor pro své bicí, což jenom kvituji. Nečekejte od něj nějaké dech beroucí výkony a neuvěřitelnou rychlost. Roy odbubnoval poctivý kus práce a samotné songy si teď bez jeho bicích nedokážu představit. Signifikantním znakem pro Stone Sour ale i tentokrát zůstávají kytary. Občas se dočkáme i nějakého kratšího sóla, které do písně dobře zapadá a nedíváte se pří něm znuděně na hodinky.
Doposud jsem pouze chválil, nyní trochu kritiky. Nechápu, proč je na albu pouze 12. songů. Číslo to není až tak malé, ale nejdelší píseň na desce je balada "Zzyxz Road", jejíž stopáž je něco málo přes 5 minut. Stejně jako u první desky je pro mě tedy hlavní problém délka alba.

Závěrem bych rád dodal, že moje recenze není v žádném případě objektivní a ani se o to nepokouší. CD Come What(ever) May bylo pro mě jasnou jedničkou tohoto roku a mé očekávání naplnilo až na jeden nedostatek, který bych snad ani nevyčítal kapele, ale spíš pánům z Roadrunner Records, na výbornou. O to víc mě mrzí, že tato skupina má paradoxně nejvíc odpůrců mezi fanoušky SlipKnoT. Stone Sour podle mě překonali své debutové album a já mohu říct jediné – Král je mrtev, ať žije král!

Hodnocení: 94%

---------------------------------------------------------------------------------------------

Autor: Mr.Seven
Datum vydání: 1. září 2006


Stone Sour - Come What(ever) May

Come What(ever) May je pro mě v současnosti jedno z nejlepších alb, které se válí na plotnách mého disku (a že se jich tam válí HODNĚ). Poslouchám ho velice často (vlastně skoro pořád) a ještě mě neomrzelo a jak to tak vypadá, tak ani neomrzí. Celé album je perfektně sestaveno a promyšlen byl každý detail, od pořadí skladeb až po ty nejtišší tóny. Kluci ze Stone Sour dokazují, že hudba je pro ně opravdu všechno a přesně to se snaží posluchačům sdělit.
Z každé písně vyzařuje jisté kouzlo a specifická atmosféra, díky které se alba prostě nenabažíte ani po několikátém poslechu za sebou. Ať už na tom mají podíl opravdu skvělé texty, které rozhodně nejsou žádné narychlo splácané nesmysly, ať už za to mohou vítečné kytarové riffy nebo kvalitní zpěv, případně bicí nového bubeníka Roye Mayorgy, jedno je jisté – na pultech obchodů je v současné době jedno z nejlepších alb nejen letošního roku. Jeho koupí neudělá chybu žádný hudební fanoušek, ať už poslouchá death metal nebo tucárny, tohle se mu prostě musí líbit. Jediný zápor shledávám, stejně jako Corey(8), v délce alba, která je prostě zoufale krátká a minimálně dvě další skladby by určitě albu dost prospěly. Navíc krátce po vydání byla na internetu ke stažení třeba skladba "Suffer", která už se prý na album nevešla. Tato skladba je naprosto perfektní a na albu podle mého dost chybí. Snad vyjde nějaká extended verze, stejně jako v případě debutového alba Stone Sour.

Hodnocení: 95%

Autor: Tommy
Datum vydání: 24. října 2006


Murderdolls - Beyond The Valley Of Murderdolls

V dnešní recenzi si posvítíme na side project bubeníka a jednoho ze zakladatelů Slipknot Joeyho Jordisona, Murderdolls. Ten společně se zpěvákem Wednesday 13 (ten má i svůj vlastní side project nazvaný jednoduše Wednesday 13, ale o tom někdy jindy), basákem Ericem Griffinem, bubeníkem Benem Gravesem a kytaristou Aceym Sladem vydal v roce 2003 album nazvané Beyond The Valley Of Murderdolls. Jistě vás trochu zaskočí skutečnost, že Joey zde nehraje bicí, jak tomu je ve Slipknot. Znalí fanoušci však ví, že Joey je rovněž skvělý kytarista, takže v Murderdolls vyměnil paličky za trsátko a že to je celkem příjemná změna. Původně Murderdolls založil právě Joey společně s Trippem Eisenem, ale ten ze skupiny odešel kvůli postu v kapele Static-X. Murderdolls mají na kontě pouze jednu výše zmiňovanou desku, protože Wednesday 13 se věnuje spíše vlastnímu projektu a Joey má zase Slipknot. Tedy momentálně není vůbec jisté, jestli se tahle banda ještě sejde v nahrávacím studiu. Jak ovšem nedávno podotkl Wednesday 13 v jednom interwiev, on by se spoluprací se zbytkem kapely nebránil, takže pokud jsou na tom ostatní členové podobně, je možné, že se ještě někdy v budoucnu s Murderdolls setkáme. A upřímně řečeno, velmi v to doufám. Proč mám takový názor se dozvíte na následujících řádcích.

Nehodlám se přít a snažit se nějak zaškatulkovat Slipknot, ale myslím, že všichni budou souhlasit, když styl jejich hudby nazvu metalem. Z toho jsem také vycházel a předpokládal, že Murderdolls budou rovněž něco podobného. To je však omyl, protože jejich styl se nejvíc podobá punku. A to punku pěkně ostrému. To ostrému bych zvýraznil, ať některé poslouchače neodradím před prvním poslechem, kteří by si mohli pod Murderdolls představit alternativu třeba k takovým Blink 182. Spíš bych je přirovnal k takovému punkrocku řízlého dávkou metalu. Nechme ale toho slovního šílenství a pojďme se na ně podívat pěkně do hloubky.

Čeho si asi všimnete nejdřív a co vás taky nejvíc zaujme, je hlas zpěváka Wednesdaye 13. Toto nepopsatelné zbarvení hlasu vás bude provázet po celém albu a vryje se vám do podvědomí i nadlouho poté, co skončíte poslech. Jestli jste někdy viděli členy kapely v plné parádě, je vám jasné, že tato banda nepůjde pro ostrá slova daleko. Ovšem není to zas nějak přehnané a tam kde se peprný výraz objeví, tak tam sedí. Co se týče textů kolem a kolem, tak se dočkáme jak klasických punkovějších songů ("Love At First Fright", "Grave Robbing U.S.A."), tak i pořádných ostrých vypalovaček, jeden příklad za všechny, "197666". Co bych ale hlavně vyzdvihnul, je velká rozmanitost jednotlivých písní. Každá je něčím originální a těžko by jste je zaměnili za nějakou jinou. Vzhledem k tomu, že to je asi největší problém punkové hudby, tedy velká stejnorodost, je to určitě velká přednost. Je vidět, že kluci mají opravdu hodně fantazie. Tak doufejme, že ji všechnu nevyplýtvali a dočkáme se i jejich další desky, protože s tímhle debutem si ostudu určitě neudělali.

Co říct závěrem? Beyond The Valley Of Murderdolls je pro mě skvělá deska, dobře se poslouchá, obsahuje hodně chytlavé melodie a jen tak neomrzí. Všichni členové kapely odvádějí po hudební stránce skvělou práci, jsou sehraní a je vidět, že je to zatraceně baví. Doporučil bych ji opravdu každému, ať už vyznává jakýkoliv styl hudby. Nikdy nevíte, co vás může překvapit. Mě překvapila velice.

Hodnocení: 80%

Autor: Tommy
Datum vydání: 6. listopadu 2006


Stone Sour - Come What(ever) May

Píše se rok 1992 a v americkém městě Des Moines napadá jednoho prodavače v sex shopu založit kapelu pro příležitostné hraní, hlavně pro zábavu, chtěl by kapelu, která by si hrála, co se jí líbí, bez nějakých stylových omezení. Jenže mu bylo jasné, že sám nic nezmůže, proto si na pomoc zavolal svého přítele bubeníka. Dva už jsou více, ale pořád to bylo málo. Proto si prodavač vzpomněl na svého dlouholetého přítele, který shodou okolností hraje na basovou kytaru. Že vám to nic neříká? Nenechte se zmást, kapela Stone Sour byla opravdu založena už v roce 1992, tedy plus mínus deset let před vydáním jejich prvního alba. Zakladatelé nebyli nikdo jiní než Corey Taylor, kterého snad není třeba představovat, bubeník Joel Ekmanem a basák Shawn Economaki. Toto trio začalo psát své první písně a hrát první živé koncerty, samozřejmě jen v rámci místních hospod. Na post kytaristy nebyl nikdo pevně vybrán, takže se často střídali. Kluci dál psali písně, víceméně metalově založené a to je plně uspokojovalo a co bude dál, jestli kapela bude stále hrát je moc nezajímalo. Nová vlna přišla v roce 1995, kdy do kapely vstoupil Jim Root, kterého fanoušci znají jako kytaristu Slipknot. Ten mezi ně skvěle zapadl a kapela tak dostala druhý dech. Ten ji však vydržel pouze dva roky. V roce 1997 se kapela potácela, nevěděla kudy kam, prostě umělecká krize. Corey odešel do Slipknot a Jim ho krátce na to následoval. Následovaly tři dlouhé roky ticha, kdy nikdo nepředpokládal, že se Stone Sour dají ještě dohromady. Do příběhu nám v roce 2000 vstupuje nové jméno a sice Josh Rand. Tento bývalý občasný kytarista Stone Sour a taky Coreyho přítel měl rozpracované nějaké materiály a tak se na pomoc obrátil právě na Coreyho. Abych to zbytečně neprodlužoval, Stone Sour se dali opět dohromady. Dokonce zůstali u původního názvu, i když byly návrhy se přejmenovat. Kluci se zavřeli na dva roky do studia a co z toho vyšlo jste se mohli přesvědčit na první desce Stone Sour, která nesla stejné jméno jako kapela. Mě osobně se deska líbila, ale některé skladby mi přišly takové nedodělané, jako by kluci přesné nevěděli co chtějí. Proto, když se po nějakém čase opět zavřeli do studia kvůli přípravy jejich nového alba, byl jsem velmi zvědav, co z toho vyjde. Možnost to zjistit jsem měl 1. srpna 2006, kdy Stone Sour vydali svou druhou desku, nazvanou Come What(ever) May.

Hned po prvním poslechu se mi vytratily moje obavy z "neurčenosti" písní, jak tomu bylo na předchozí desce. Come What(ever) May je naprosto famózní deska, která ví, kudy jde. Proč tomu tak je, to si hned řekneme. Nechci nijak shazovat bývalého bubeníka Joela Ekmana, který se podílel na první desce a ze Stone Sour odešel na začátku nahrávaní druhého alba, kvůli vážné nemoci svého syna, ale myslím že stávající bubeník Roy Mayorga, kterého můžeme znát třeba ze Soulfly, sedí do kapely mnohem více. Jeho technika bubnování je mnohem agresivnější a mnohem více sedí ke stylu Stone Sour. Zvlášť jeho technika hraní na kopáky, třeba v "Hell and Consequences" je úžasná. Co se týče rozdílu mezi prvním a druhým albem, Stone Sour zůstali u "svého" stylu, tedy takový melodický metal s klasickými hard rockovými prvky. Ovšem jisté změny tu jsou. Stačí si poslechnout hned první píseň "30/30-150", který je mimochodem singl desky a musí vám být hned jasné, že se Stone Sour neuvěřitelně vyvinuli. Album je dokonale vyvážené, najdeme tady jak vyřvanější kousky jako "Reborn", kterého můžeme považovat za takovou alternativu k Get inside z první desky, tak se na desce najdou i melodičtější věci jako třeba úžasný "Sillyworld" nebo "Through Glass", který se asi nejvíc podobá písni "Bother" z původního alba. Píseň, která nese stejnojmenný název jako album, tedy "Come What(ever) May" je neuvěřitelně poskládaná skladba, která se vám prostě musí líbit. Opět musím vychválit bubny, protože ty jsou zde opět excelentní. Musím se přiznat, že mi v ní ale poprvé nesedlo kytarové sólo Joshe Randa, které zní opravdu zvláštně. Stejně tomu bylo v již zmiňované písni "Hell and Consequences". Chytal jsem se za hlavu, že tohle obě skladby úplně pokazilo. Postupem času mi ale začala obě sóla přicházet na chuť až jsem si je zamiloval a nedokážu si je představit bez nich. Ale to je tak jediné, co mi na desce nesedlo, byť je na určitou dobu. Ostatní skladby jsou téměř dokonalé, ať už jde o skvělé spojení basy s bubny v "Socio" nebo o lehce depresivní "1st Person", či snad pomalejší skladbu "Cardiff", při níž máte pocit, že se někde vznášíte a která se ideálně hodí do nastávajícího studeného počasí. Po pořádné metalové dávce celé desky vás příjemně zklidní "Zzyxz Road", kde dokonce uslyšíme hrát klavír! Nemá cenu zde všechny písně vypisovat a popisovat, protože nejlépe uděláte, když si je poslechnete sami. Co říct na závěr? Hlavně rozhodně nijak nespojovat Stone Sour a Slipknot, protože to jsou opravdu nebe a dudy. Corey zde mnohem více zpívá něž řve a má taky větší prostor pro využití své fantasie, což jde náležitě vidět. Album Come What(ever) May bych doporučil snad každému, i když třeba tvrdší hudbu nemusíte, protože tohle by se vám mohlo líbit. Stone Sour jsou originální, dokonalí a sví. A to určitě není na škodu. Jen taková perlička na závěr: Corey se nedávno v nějakém rozhovoru zmínil, že Stone Sour založil s Joelem proto, že se nudili a nebylo co dělat. Tady vidíte, co vše se dá udělat z nudy.


Hodnocení: 90%

Autor: Blind (Vladimír Němeček)
Datum vydání: 15. prosince 2006


SlipKnoT - Vol.3: (The Subliminal Verses)

Bylo mi tehdy devět let a koukal jsem v televizi na nějaký hudební pořad (Medúza myslím), kde hráli klip Slipknot - Left Behind. Okamžitě jsem ztlumil zvuk a nevěřícně koukal, co to je v televizi za ošklivý pány. Když sem uviděl, jak tomu divnýmu klaunovi leze mozek z hlavy, vykulil jsem oči a okamžitě to přepnul. O čtyři roky později jsem na Slipknot narazil znovu, kdy mi moje o dva roky starší kamarádka půjčila Cd Vol.3. Přišel jsem domů a okamžitě jsem si to pustil.

Prelude 3.0 - Tahle skladba se mě hned zalíbila. Není to sice žádnej nářez, ale zaujal mě příjemný vokál a vybrnkávání kytar. Na konci skladby si Corey procvičil hlasivky a peklo může začít.

The Blister Exists - One! Two! Three! Paráda - tenhle song je neuvěřitelně našláplej! Joeyho dvojšlapka mě zvlášť v týhle pecce zaujala. Nadupaný kytary a pořádnej řev, jedna z nejlepších věcí na tomhle albu. Jedinou výtku bych měl k tomu pochodovýmu rytmu. Uprostřed skladby v pohodě, ale na konec už bych ho nedával.

Three Nil - Ha! hodně kvalitní blackmetalová sypačka na úvod. Sloka nic moc, ale refrén všechno napravil, kytarový riffy jsou naprosto geniální. Až na průměrnou sloku je to solidní skladba.

Duality – No jo, to je jasný - Duality měla veliké hitové ambice a taky se hitem stala. Samozřejmě se mi hned zamlouvala, krásnej refrén, kterej si potom broukám celej den. Sloka má dobrej rytmus, není co vytknout.

Opium of the People - Hned ze začátku nám Mick a James ukázali, že to jsou mistři svého řemesla a technicky hodně dobří kytaristé. Následují opět zabijácké riffy, vokál naprosto suverénní a bicí jako z učebnice. Refrén je znovu chytlavý a snadno zapamatovatelný, je to jen další hodně silná skladba na tomto albu.

Circle – Ne, ne, ne, nic zajímavýho, nuda, hodně nepovedenej závěr a vůbec - tohle jsem od Slipknot nečekal. Tenhle typ písniček se k nim nehodí.

Welcome - Oproti ostatním skladbám na tomto albu je tohle poněkud zběsilejší věc, to však v žádným případě neubírá na její kvalitě - spíš naopak. Ten úvodní riff je skvělej a bicí s ním dokonale laděj. Dobrej refrén, a pak parádní kytarový sólo, které mě zahřálo u srdce.

Vermilion - Chabej začátek, ale sloka se mi líbí a je z ní cítit napětí. No, a pak výbornej.. jak bych to nazval.. asi refrén number one. Po druhém refrénu následuje opět sloka, ovšem v trochu jiném podání, a je mnohokrát lepší. Následuje refrén číslo dvě. Hezký a melodický závěr je také povedený - kvalitní píseň.

Pulse of The Maggots – Siréna, jak z 2. světový na úvod a je to tu - nádhernej začátek, nádherný stupňující se samply. Pulse of the Maggots si mě na poprvé získala. Dočkáme se také dalšího sola!

Before I Forget - Silná skladba, povedená melodie refrénu. Hitovka jako blázen, všechno je dokonale propracovaný, nemá chybu.

Vermilion Pt.2 - Napsal jsem sice, že se tenhle typ skladeb se ke Slipknot nehodí, ale tohle je menší výjimka. Oproti Circle je to velice kvalitní věc. Refrén se mi zvlášť v akustickém podání líbil.

The Nameless – Kurňa - to je něco – začátek - super zběsilá sloka, klidnej refrén s vybrnkávanou kytarou. Myslím si ale, že v některých pasážích je tam přehnaně moc druhejch hlasů. V posledním refrénu už do toho Mick a James pořádně řízli a skladba vrcholí.

The Virus of Life - Tady dostává prostor Shawn s Chrisem a jejich sud od piva. No a co dál? Hrůza! Písnička postrádá hlavu a patu, strašná nuda.

Danger - Keep Away - Klidná písnička, v pozádí vyluzuje zvuky nějaká žena, průměrná skladba na konec alba jako vyšitá.

Co dodat? Slipknot jsou velice kvalitní kapela, toto album považuju za jejich nejlepší, nejlépe technicky zvládnuté a skladby mají něco do sebe.


Hodnocení: 94%

Autor: Corey(8) & Mr.Seven
Datum vydání: 26. prosince 2006



SlipKnoT je velmi zvláštní kapela. Řekl bych, že s touto větou musí souhlasit skalní fanoušci i zarytí odpůrci. Skupina má velmi specifické živé vystupování a o jejím zákulisí a životě samotných členů toho na světlo světa zatím prosáklo jen velmi málo (snad až na dvojici Corey Taylor a Jim Root). To všechno mělo změnit nedávno vydané a vydavatelstvím Roadrunner Records velmi hypované DVD Voliminal: Inside the Nine, jenž mapuje cyklus turné k albu Vol.3: (The Subliminal Verses). Už od začátku bylo jasné, že to bude něco nového, vlastně jiný pohled na kapelu, a fanoušci to jenom přivítali. Já a Mr.Seven nyní podrobně rozpitváme oba disky, na kterých se Voliminal prostírá:



Corey(8): První DVD obsahuje pro většinu ten hlavní důvod, proč si nové DVD koupit - "film" nazvaný Voliminal – který kompletně vytvořil Shawn Crahan (perkuse). Možná jste si všimli uvozovek u slova "film". Uvozovky jsou tam záměrně, protože něco takového nazývat filmem, či dokonce dokumentem, to je podle mě minimálně pořádný výsměch všem fanouškům. Náhodně naházené záběry bych filmem opravdu nenazýval, ale když to vidí pan Crahan jinak, nebudeme mu to brát. Další nepochopitelnou věci jsou některé absolutně zbytečné záběry. Film má sice 90 minut, ale dobrých 30 minut z toho jsou záběry na prolétající letadla, náhodné chodce na ulici, některé absolutně neznámé členy realizačního týmu, kapající vodu z kohoutku a podobné zhovadilosti, na které se můžu podívat i jinde a nemusím kvůli tomu utrácet peníze za DVD. Další fackou pro zvědavého fandu je příšerná zvuková kvalita. Při záběrech z živých vystoupení je někdy zvuk opravdu odporný a nutí vás ztlumit reproduktory. Kvalita obrazu také není výstavní, ale určitě lepší než zvuková. Nicméně ten, kdo čekal obrazové hody, bude zklamán, protože tohle DVD vidělo dobrou kvalitu leda tak z rychlíku. Záběry, které jsou k vidění, mi nepřijdou nijak speciální a už vůbec ne přelomové, jak nám všichni před vydáním DVD vtloukali do hlavy. Ve srovnání s těmito nedostatky působí docela směšně to, že členové skupiny mají rozmazané obličeje, ale stejně jde tvář moc dobře poznat. Tím víc to nechápu, když Corey Taylor, Jim Root, Joey Jordison a Sid Wilson vystupují ve svých vedlejších projektech bez masek a každý ví, jak vypadají. Na druhou stranu, několik zajímavých a vtipných záběrů se tu najde. Vypíchnu několik – jeden z techniků (Steve) do sebe kopne na své 34. narozeniny téměř celou láhev Jagermeistera. Později vidíme hrůzné, a hlavně i docela páchnoucí, následky tohoto barbarského činu. Paul Gray si dělá legraci ze sebe samého a zpívá píseň o tom, jak ho v roce 2003 zfetovaného zavřeli do vězení. K vidění je několik zajímavých záběru z nahrávání desky Vol.3: (The Subliminal Veses). Shawn ucpe toaletním papírem záchod a později vidíme Sida, jak se snaží záchod uvést znovu do provozu.
Celkově je tak pro mě první DVD velkým zklamáním. Slibům o nevídaném pohledu na kapelu se můžu jenom smát a zároveň i poradit panu Crahanovi, aby už příště nefušoval režisérům do jejich řemesla, protože na pódiu mu to jde mnohem lépe. I když v poslední době ani to není příliš valné.

Hodnocení: 60%



Mr.Seven: Corey(8) popsal první DVD více než výstižně, s veškerou kritikou souhlasím a také si myslím, že byl při závěrečném verdiktu až příliš mírný. Pro mě osobně je Voliminal velkým zklamáním. Náhodné záběry toho o životě kapely opravdu moc neprozradí, ohromná spousta záběrů je zcela zbytečných a nic neříkající, z různých rádoby efektů maximálně bolí oči a z jejich rychlého střídání se někomu může po krátké době udělat dost blbě. Zvuková kvality většiny záběrů je díky natáčení příruční kamerou, otřesná a přestože je např. záběr ze zkoušky v Houdini Manson, kde skupina zrovna zkouší Vermilion, dobrý, doporučuji u něj hodně ztlumit zvuk. To samé lze napsat o spoustě záběrů z koncertů. Malý mikrofon příruční kamery prostě tolik decibelů nezvládne a z vašich reproduktorů se bude ozývat hnusné praskání. Abych ale na Voliminal neházel jen špínu, uvidíte i několik zajímavých záběrů z maskérny, focení i koncertů, ke kterým byste se jinak nedostali. Osobně mě velice zaujaly dva záběry, oba se shodou okolností týkají Micka a jeho vydrnkávání jednoduché melodie v pauze u Spit it Out. Na jednom koncertě stojí Mick u Joeyho za bubny (tam jsem ho opravdu nikdy neviděl a že jsem viděl hodně koncertů), má zakloněnou hlavu a Joey mu lije do pusy vodu. Druhý záběr je u stejné skladby, ale z jiného koncertu. Mick vydrnkává, ale hraje pouze pravačkou, struny na pražcích mu mačká Chris – parádní záběr. Poslední třetina prvního DVD je věnována "představení" všech členů – několik minut jsou záběry pouze na jednoho, dokud se neprostřídají všichni. Na tuto část se kouká asi nejlépe, protože není přerušována výše zmíněnými zbytečnými záběry. Ani to ale bohužel nezachrání Voliminal před mým velkým zklamáním. Pochybuji, že se na DVD podívám někdy podruhé, protože v něm není naprosto nic, co bych potřeboval vidět podruhé a i kdyby bylo, je díky chaotickému rozházení záběrů téměř nemožné to tam najít.

Hodnocení: 40%



Corey(8): Abych řekl pravdu, druhému DVD jsem před vydáním příliš šancí nedával, ale byla to velká chyba! Dělí se vlastně na tři části – klipy, rozhovory a live videa. Nyní se jednotlivé části rozpitváme podrobněji. U klipů žádné překvapení nehledejte, jedná se o 5 videoklipů, které kapela postupně vydala na podporu desky Vol.3: (The Subliminal Verses). Konkrétně jde tedy o Duality, Vermilion, Vermilion Pt.2, Before I Forget a The Nameless. Myslím, že většina fanoušků už všechny tyto klipy viděla, ale proč si je nepustit znovu? Na řadě jsou rozhovory a to je dle mého skromného názoru vůbec to nejlepší, co na celém DVD najdete. Řekl bych, že právě rozhovory vás vtáhnou víc Inside the Nine, než celý "dokument" na prvním DVD. Všichni členové, až na Craiga, který se pro mě nepochopitelně pořád snaží skrývat a neřekne ani jedno slovo, v rozhovorech mluví bez masek a vy dobře vidíte, že to jsou lidé jako my. Corey popíjí čajík, Mick sedí ve svém obýváku a Chris hraje golf. Nedovíme se sice žádné informace, o kterým bychom do dnešního dne nevěděli, ale některé zajímavé hlášky se přece jenom najdou. Například Corey ukazuje svou úplně první masku se slovy "Zažíralo se mi to do tváře.". Mick také přidá svoji ruku k dílu slovy "Trávím hodně času doma. Nechodím moc ven, protože se mě sousedé bojí.". Prostě bych řekl, že rozhovory jsou celkově to nejzajímavější a pokud váháte, jestli si budete DVD kupovat, už jenom kvůli rozhovorům se to vyplatí. Je tu poslední část a to jsou live videa. Jedná se hlavně o vystoupení z různých festivalů a většina z nich už se na internetu nějakou tu dobu povaluje. Je těžké live videa nějak hodnotit, protože je někdo vidět nemusel a pro něj to také může být další zajímavá část DVD. Pro mě je to ale pouze takové zpestření, které hezky uzavírá povedený druhý disk.

Hodnocení: 85%



Mr.Seven: Druhé DVD by měl vlastně být takový bonus fanouškům, kteří si Voliminal koupili, ale pravdou je, že právě tady najdete vše, co jste očekávali od toho...ehm..."dokumentu". Rozhovory a live videa, to jsme přece chtěli. Jsou tu i videoklipy z Vol. 3, které jsme všichni viděli stokrát, ale chápu, že je to neopominutelná součást tohoto DVD a nakonec proč ne, klidně se na ně všichni podíváme po stoprvní, ne? :) To rozhovory už jsou jiné kafe. Pro mě osobně je to nejlepší část obou DVD, všechny jsem je viděl několikrát a musím říct, že toho o každém členu dost vypovídají. Nejvíce se mi asi líbí rozhovor s Jamesem, který je opravdu neskutečně sympatický chlapík, odpovídá srozumitelně a hlavně inteligentně, dozvíte se, co mu při turné vadí apod. Úžasné je sledovat, jak má každý zcela jiný pohled na skupinu a na všechny ty věci okolo. V této části mě pouze vyloženě naštval Craig, který nejenže je ve stínu a není mu vidět do tváře (což bych pochopil, pokud chce zůstat v anonymitě, je to jeho věc), ale navíc neřekne jediné slovo, čímž vlastně na všechny maggots hodil bob zvaný hnědý. Poslední částí je koncert, skládající se z devíti skladeb. Každá skladba je z jiného koncertu, takže nečekejte druhé Disasterpieces. Navíc zde chybí klasiky jako Spit it Out nebo Surfacing, což mě jako fanouška starších věcí celkem mrzí. I tak jsou ale všechny skladby kvalitně zahrány a pokud máte rádi Slipknot na živo, přijdete si na své.

Hodnocení: 70%



Corey(8): Konečný verdikt je tak velmi rozporuplný. Na jedné straně tu máme zpackaný první disk, který od podprůměrného hodnocení zachraňuje pouze několik opravdu zajímavých momentů, a na opačné straně disk druhý, který obsahuje okoukané, ale vesměs povedené videoklipy, velmi zajímavé rozhovory a pro někoho taktéž zajímavá live videa. Když k tomu připočtu hrůzostrašnou zvukovou kvalitu prvního DVD, rozhodně nemůžu být bezvýhradně spokojen.

Celkové hodnocení: 70%

Mr.Seven: Závěrečný verdikt shrnu do jednoho slova, které už jsem několikrát použil – zklamání. Pochybuji, že na první DVD se podívám někdy znovu, klipy a rozhovory na druhém DVD jsou sice hezké, ale také na ně nelze koukat pořád. Zachránit to může koncert (i když krátký), ale to bohužel nestačí. Voliminal: Inside the Nine je průměrný projekt, který možná zaujme po prvním shlédnutí, ale poté skončí na hodně dlouho v šuplíku. Škoda, mohlo to dopadnout lépe...

Celkové hodnocení: 50%

Autor: LONGVIEW.Green.Day
Datum vydání: 19. května 2007



Tak tohle album poprvé s plnou sestavou členů je pro mě nejsilnější. Je znát hrozně velký pokrok od přecházejícího MFKR, kde zpíval Anders. Na tomhle albu najdeme opravdu spoustu songů nabitých neskutečnou energií a agresivitou. Většinu textů začal psát Corey, inspirace byla opravdu různá (zlost na jeho otce, nebo jenom mumlání bezdomovce před nahrávacím studiem - Eyeless). Tímto albem o sobě dali poprvé opravdu vědět, našli si spoustu metalových fanoušků. Označila bych toto album jako přelomové. Je vidět, že kluci na sobě opravdu zapracovali, stali se z nich skvělí muzikanti, Corey má opravdu silný hlas, nědělá mu probém "řvát". Sotva si vložíte CD do svého přehrávače, vyplivne to na vás celkem slušné krátké intro. Pak následuje už výše jmenovaná Eyeless – opravdu nadupaný song, možná s hlubším významem. Hned po Eyeless je na řadě Wait and Bleed, skvělá skladba, skvělý i klip, i když ne všichni mu přišli na chuť. Troufám si říct, že tenhle song si poslechnou i ti, kteří jinak Slipknot nemusí. Ale to je teprve začátek! Teď se vás prozměnu zkouší roztrhat na kusy "hymna slipknot" - Surfacing, ke které napsal refrén mistr Joey, báječné slova, zajímavý hudební podklad, no co dodat, prostě symbol. Fuck it all! Následuje zajímavá skladba Spit It Out, kterou mám dost ráda. Taterred and Torn – vysype na nás v začátku tu "typickou dávku elektroniky", Corey jakoby ospale mluví, trochu se rozjede až víceměně na konci. Ale rozjezd je v tomto případě i konec. Je jiná, a to je dobře. Co to? Teď se ozývá nějaké mumlání dívky/dítěte? A v pozadí jsou slyšt nástroje. Pardon, význam Frail Limb Nursery neznám. Purity, nevinnost mluví za vše, posléze se sice přišlo na to, že ten případ, podle kterého byla tahle skladba napsána, není pravda. To ale nic nemění na tom, že Corey to při psaní myslel sakra vážně. Odpočívej v pokoji, holčičko. Po téhle hlubší písni se na vás zase valí vypalovačka Liberate, následně vás trošku "zchladí" Prosthetics, která je dost šikovně namixovaná. No life - jo, to je název jednoho z nejdivočejších songů z alba. Je skvělej zážitek slyšet/vidět ho třeba na živáku. A o moc nezpomalujeme! Diluted vás také rozhodně nezklame. Blíží se poslední 2 songy.. uteklo to šíleně rychle, není song, kde bych třeba jenom kousíček posunula, to by bylo přímo barbarství. Only One, název předposlední písňe, její význam jistě dobře znají všichni Maggots. Toto album se s námi rozloučí písní Scissors, současně poslední a nejdelší dílo na placce, kompletně se o ni postaral Joey Jordison. Obsahuje jako všechny jeho dosavadní písně určitou dávku sebedestrukce. Tím se liší psaní Joeyho a Coreyho. Joey ničí sám sebe uvnitř, Corey všechny ty hajzly kolem něj, co mu kdy ublížili. Je konec, byla to opravdu extra dávka brutální muziky. Já si ji ale ráda pustím ve všech rozpoloženích. Ať je mi smutno, jsem naštvaná, nebo se jenom nudím. Pan Jordison ale hlasí, že rozhodně není konec a nahrají ješte daleko brutálnější album. Tak se těšíme.

Hodnocení: 97%



Konečně se naplnily očekávání spousty Maggots a vyšlo nové album! Musím připustit, že Joey umí držet slovo, a opět nezklamal. Následujících 14 songů vás určitě "rafne" a dlouho nepustí. Sestava je naštěstí už od předešlého alba pevná, takže kvalita muziky může jít jedině nahoru. Opět album obsahuje velkou dávku kvalitní muziky, Iowa je asi nejoblíbenějším albem většiny Maggots. Já říkám dost dobrý, ale nedostalo se mi tolik pod kůži jako předešlé. Rozhodně to není sešup. Jsou na vrcholu. Opět vás probudí intro, tentokrát trošku delší. People=Shit je symbolika tohoto celku. Ano, lidi sou sračky (většina), to všichni víme, když pominu to, že to neobsahuje zrovna nejsložitější text, je to taková vypalovačka. Disasterpiece, ačkoli není tolik "profláknutá" jako skladba předešlá, mám ji o dost radši. Následnou My Plague nemůžu kritizovat, je skvělá. Everything Ends, bohužel a bohudík. V případě téhle skladby spíš bohužel, další dvě minuty navíc bych klidně zvládla. The Heretic Anthem vyjadřuje jejich sympatizaci se satanismem – If you’re 555, then I’m 666. Taky patří k těm nejznámějším z alba. Gently mám už v hlavě především jako pozadí začátku DVD Disasterpieces, moc zpěvu/řevu se ve větší části písně nedočkáme, postupně nám to ale vynahradí. Opět si kluci vyhráli se zvukem téhle skladby, časem jsem si ji oblíbila. Left behind - kdo by neznal ten klip s řezníkem, malým chlapcem a kapelou hrající v lese? Hodně dobrý song, od začátku se nachází v mém mp3 přehrávači a nehodlám ho jen tak smazat. The Shape vám zase zrychlí tep, najdeme v něm i trochu netypickou polohu Coreyho hlasu, jako celek se ale povedla. Skin Ticket je zajímavý název písně, a kdo by to byl řekl, celkem jí i charakterizuje. Konec, řítí se na nás New Abortion, kterou rozjíždí svýma riffama myslím pan 7, ale jestli je to Jim, tak se mu moc omlouvám. Troufám si říct, že tady není nic, co bysme naznali, průměrnej song. Metabolic, tyický řev Coreyho. Iowa, podle mě taky jeden z nejzajímavějších kousků na albu, opěvují svou rodnou Iowu, přesto, že je tam prý hrozná nuda, milují ji. Skladba zase nestojí na zpěvu. Tak, a je konec. Myslím, že ne předčasný, zvuk songů a jejich pořadí je vyvážené, hudebně kvalitní. Jenom jsem se prostě do alba tak nezamilovala. Následuje DVD počin Disasterpieces, ústřením motivem je právě nejpozději vydané CD Iowa.

Hodnocení: 92%



Po hodně dlouhé době, ale přece se fanoušci dočkali. Pro mnohé to bylo ale spíš zklamání. Rozdělili se na odpůrce a přívržence tohoto alba, našli si i nové fanoušky (ehm, poslouchajících i jiný typ komerčnější hudby). Hráli je na MTV v běžném čase, byli i v několika českých hitparádách, kde se drželi uprostřed žebříčku dost dlouhou dobu. Ale oni za tu propagandu přece nemohli! I když, možná bych tohle album už sešupem nazvala. Né v kvalitě, ale spíš nasazení. Kde se sakra ztratila ta skvělá agresivita a údernost? Je to tím, že nám chlapci stárnou nebo snad už nemají co říct?! Ne, pořád je na nich něco. To něco nemůže prostě jen tak zmizet. Najde se tam tak přibližně polovina songů, kde je poznávám a řeknu si: jo, to sou ti staří dobří Slipknot. S očekáváním spoutím první skladbu, Prelude 3.0, vypadá to jako klidný začátek, mám z toho neurčité pocity. The Blister Exists - konečně nějaký rozjezd, není to špatné, dokonce se mi celkem líbí. Už je zase znát ta energie. Three Nil, jo, tak tohle je jedna z povedených děl tohoto cédka. Opět si drží svoje tempo, nezpomaluje a baví mě. Duality, tak k té je dost dobrý klip, nejlepší na bolest je všechno okolo rozflákat, tím se asi chlapci řídí. Jeden z nejvýraznějších a nejzapamatovatelnějších songů. Opium Of The People - melodicky a rytmicky je to dobře, nemám námitky. Nejde přece jenom o co největší nářez. První polovina alba je holt "živější". Circle, tak tedy co tím chtěl básník říci? Ehm, akustická kytara? Slyším dobře? Corey, tohle NENÍ Stone Sour a nikdy nebude. Není to špatné, ale tohle přece nejsou a doufám ani v budoucnosti nebudou SlipKnoT. Welcome, tak je tedy potřeba, aby nás něco po utahané Circle vzpružilo a tohle k tomuto účelu celkem funguje. Vermilion, zase jsem z toho kapku rozpačitá, Corey tady "pláče" po nějaké slečně, která ho jako jediná může rozesmutnit, je pro něj vše, ale následuje vysvětlení, že není skutečná. Jo, já to beru. Ale tohle je právě ten případ songu, který se držel s klipem na príčkách hitparády dost dlouho. Je stravitelnej i pro popíky, i když o tom ví vlastně prd. Pulse of the Maggots - tímhle songem se asi snaží mistři trochu si zlepšit reputaci u fanoušků, nevím, jak pro koho, ale tohle není hymna jako Surfacing. Before I Forget - je to zajímavý počin, k němuž je také možná ještě zajímavější klip, kde chlapci hrají bez masek, které mají pověšené na „věšáčku“, ale nějakých osrých záběrů na jejich obličej se rozhodně neočkáme. Je to rafinovaně natočené. Vermilion Pt.2 - proboha, proč? No dobře, má to aspoň nějaký význam, teda aspoň podle mě větší, jak Circle. Je to takový pěkný ploužák, pochopitelně pokračování Vermilionu, ta holka opravdu Coreymu nedá spát. Natočili k tomu takový, na první pohled, nudný klid, po celou domu se tam válí po zemi ona opěvovaná dívka, po čase vzlétne – toť celý děj. Ale je pravda, že je to nejumělečtější klip. Každý ale nemá umělecké cítění. The Nameless je podle mě zase dílo hodné alba SlipKnoT nebo Iowa. The Virus of Life – jestli vás Nameless neprobrala, máte asi smůlu. Už zbytek alba prospíte. Ale co, není nad zdravý a dlouhý spánek. Poslední song je Danger - Keep Away, další z utahanin, když se ale na to dívám s odstupem času, libí se mi. Má své kouzlo. Jojo, už jsme zase na konci. Možná bohudík. Nebyla to rozhodně nějaká divoká jízda, ale na kvalitě jim to podle mě neubralo. Možná i přidalo. Buď se vám to líbí, nebo ne. Já z tohoto celku unešená sice nejsem, ale buďme rádi, že kluci po takové době vůbec něco zplodili. Teď se ale celkem děsím toho, jak dopadne další jejich dílo. Plánují zase delší odmlku, tak doufám, že to aspoň bude znát na té kvalitě. Prostě řečeno – jestli vydají něco horšího, než Vol.3, jde to s něma do prdele.

Hodnocení: 85%

Autor: antidisco-man
Datum vydání: 18. února 2008



SlipKnoT mají zatím celkem tři DVD.A právě toto 2DVD je podle mého názoru to nejlepší ze všech. Vím že toto dvd už na tomto webu recenzováno je, tak mi prosím promiňte, pokud se budu trochu opakovat (budu se snažit).



Hned na začátku mě zaujalo krásné a jednoduché menu (v pozadí tohoto hlavního menu hraje úryvek z písně People=Shit). Máte tu výběr spuštění titulků při koncertu nebo si zde můžete vybrat jednotlivé písně popřípadě spustit celý koncert. Teď přejdeme ke koncertu.J sou zde vidět různé záběry těsně před samotným koncertem. Například jaké má starosti ochranka s maggots, kteří se nemohou dočkat, až to vše vypukne a také ještě na hlavní účinkující - na hochy ze SlipKnoT. Ti si vezmou masky a jdou udělat ještě nějaké fotky. Joey ukazuje jak si zkrátil nohavice u kombinézy a Clown se polévá nějakou barvou (potom se stihne ještě poblejt). Dále následuje protahování, pak si dají všichni ruku přes ruku a řeknou si nějaký pokřik. Konečně jdou na věc. První píseň velmi rychlá People=Shit, která pěkně rozjede celou show. Poté následuje píseň Liberate (na začátku této písně začnou po gestu Coreyho všichni skákat). A dále moje oblíbená Left Behind. Sid skáče asi z dvaceti pěti stop přímo na fanoušky. Čtvrtá píseň je Eeyore - nepatří sice mezi mé oblíbené, ale je taky docela dobrá, protože při té show co předvádí SlipKnoT živě je dobrá každá píseň. Jako pátá píseň na obalu dvd je napsaná konečně Disasterpiece. Publikum šílí a ochranka má co dělat, prostě blázinec. Při písni purity pod číslem šest Sid také na začátku nemá nic moc na práci, tak blbne s Clownem. Publikum vaří a ještě není z daleka konec. Právě začíná píseň gently, po ní Eyeless a dále My Plague. Desátá píseň je New Abortion, při které po gestu Coreyho, Clowna, Joeyho a Chrise se roztleská celá London arena, tato píseň se vám v live podání také bude líbit. Následuje píseň The Heretic Anthem a krásné efekty tří šestek. A konečně Spit It Out, jak už všichni znáte, SlipKnoT v polovině písně posadí celou London arenu a když začne druhá část písně, všichni maggots vyskočí (mezi tím ještě stihne skočit Sid mezi diváky, ti se mu snažili sundat masku, taky dostanou pěstí).Když se na konci písně dostane Sid zpět na podium ukáže london areně svoje pozadí, tím se odvděčí maggots za to, že mu chtěli sundat masku. Na konec fanouškové uslyší ještě písně Wait and Bleed, (SIC) a Surfacing. Když to peklo končí, ještě Paul s Clownem udělají malou destrukci kytary a bubnů. Joey hodí pár paliček do davu a všichni odejdou. Jediný Corey se ještě poté dlouho loučí a pak také odejde. Mezi písněmi je ještě vidět např.: Jak se nosily reproduktory a různé bedny na podium, jak si SlipKnoT připravovali masky, jak zkoušeli své nástroje před koncertem, potom také, jak se navlékali do kombinéz, dále je tu ještě autogramiáda z Paříže a dvě sola Sida a Joeyho.


Když jsem toto DVD vkládal do DVD přehrávače nic moc už jsem od něj neočekával, protože všechny klipy, co byly napsané na obalu už jsem viděl. Ale právě tohle dvd mě docela překvapilo, nejsou tu jenom klipy, ale i tři písně z London areny - Disasterpiece, People=Shit a The Heretic Anthem. Při každé písni pomocí tlačítka na ovladači "ANGLE" přepínáte členy SlipKnoT (co zrovna dělají). Nejlepší je asi koukat na Sida a na Clowna, ti když nemají co dělat, tak to stojí za to. Klipy na DVD: My Plague, Left Behind, Wait And Bleed, Wait And Bleeed (animated) a Spit it Out.


Celkové hodnocení: Obě dvd se mi strašně moc líbily. Jsem takový malý zběratel metalových DVD a právě toto DVD je moje nejoblíbenější. Jestli se rozhodujete mezi Voliminal a Disasterpieces, tak berte určitě Disasterpieces. Nemělo by chybět žádnému fanouškovi SlipKnoT.

Hodnocení: 100%

Autor: Drago
Datum vydání: 18. září 2008


SlipKnoT - Vol.3: (The Subliminal Verses)

Hm, Slipknot počúvam už od ich prvého albumu a to jsme vtedy ešte boli poriadne deti. Chápanie a porozumenie o čom to vlastne všetko je prišlo až neskôr. Nemal som v pláne sa vyjadrovať na margo tohto albumu ale tie sra*ky čo všade píšu ma už vážne dožrali.

Pekne poporiadku. Na jednej strane songy ktoré posunuli kapelu opäť do predu a do iných sfér a na druhej strane songy ktoré sa nejak snažia napodobniť tie čo boli pred tým ale bohužiaľ bez predošlého úspechu. Každý kto tvrdí že je to vynikajúci album je buť blázon alebo dieťa ktoré vie o Slipknot nula nič. Každý kto počúva túto partičku vie že pred tým hrali niečo iné. V čase keď ste videli v jednom kuse len KoRn, RATM, Limp Bizkit atď., prišli Slipknot s niečím najbrutálnejším s pomedzi všetkých týchto komerčných kapiel. Miestami až death metalové riffy, kombinácia všetkých bicích zmiešaná s mixami Sida Wilsona a neúprosný a naliehavý spev, rev miestami až záchvat Coreyho bola kombinácia niečoho čo pred tým na tejto scéne nebolo. Lenže pri Vol.3 (TSV) to nejak všetko vyprchalo. Moje prvé pocity pri vypočutí tohto albumu tu písať nebudem keďže som si prečítal podmienky a tam bolo uvedené že nemám používať nadávky a podobné veci.

Inovátorské veci ktoré sa naozaj podarili ako Prelude 3.0, Three Nil, Duality, Before I Forget a bonus Scream. Sú to jednoznačne songy ktoré sa dostanú ľahko do uší a dvihnú človeka zo stoličky. Čítal som veľa recenzií na tento album a už som sa dočítal i také veci že Prelude 3.0 ma zvláštny hard-corový nádych (chlapec by si to mal dať v tých žánroch trochu dokopy), alebo Three Nil vynikajúca black metalová rezačka až na slabý refrén (čo spravia s človekom drogy to je neskutočné) a to ma privádza k záveru že objektívnosťou k tomuto počinu od chlapcov zo Slipknot sa jednoznačne plytvalo. Songy Pulse Of The Mggots a The Nameless sú tak isto dobré ale niečo mi pripomínajú ale to už je jedno, inak bez výhrad. No a zvyšok albumu je jeden zlý sen. K tomuto sa radšej vyjadrovať fakt nebudem ako som už spomenul, asi len to že pri skladaní týchto songov mali chlapci asi žltú zimnicu.
Na tento album som čakal dosť dlho (a nie len ja) a po jeho vypočutí som sa rozhodol že ak vydajú ešte jeden taký... lámem ich CD, trhám ich plagáty zo steny, šabľujem na nich. Je to album pol na pol, čo ma neskutočne dojalo. A tie drísty čo sa popísali že sú ešte len vo vývoji, to snáď nemôže nikto myslieť vážne. Skladby ktoré dokázali skĺbiť melódiu a brutalitu ako napríklad Wait & Bleed, Purity, šialenstvo v podobe People=Shit, Liberate, The Herectic Anthem, skladby nad ktorými ostane rozum stáť ako ich napadlo urobiť niečo také ako Left Behind, Surfacing, Everything Ends, tajomné New Aboration, Gently, to je Slipknot, takže neviem o akom vývoji sa vlastne hovorí. Urobiť album kde je z pätnástich songov sedem dobrých a to z toho jeden bonus je prinajmenšom v prdeli. Inak po textárskej stránke je to úplne v pohode a nové masky a nový ohoz sú vážne pecky .

Uvidíme čo z nich víde opäť po rokoch, či to potiahnu tam kde Korn - do riti nebeskej sto krát zošívanej, alebo si udržia vlastnú tvár aj napriek všetkej sláve a peniazom.


Hodnocení: 50%

Autor: Nepry
Datum vydání: 18. září 2008


SlipKnoT - All Hope Is Gone

Tak a je to tady! Čtvrtá deska (pokud nepočítám MFKR) je tu! SlipKnoT slibovali nejtvrdší desku své existence, tak se podíváme jestli slib dodrželi - jestli to bude větší tvrďárna, jak opěvovaná alba SlipKnoT a Iowa. Tady je menší recenze songů:

1. Execute - Velmi vydařené intro, velmi podobné (515), začnou tam trochu i rychlé bicí.
2. Gematria (The Killing Name) - Ten začátek kytar mi vzdáleně připomíná The Heretic Anthem. Jsem napnutý, jak prkno, jelikož jsem zvědav jaký má Corey vokál. Když začne zpívat tak se mi uleví, protože slyším zase známou brusku z alba Iowa. Tato píseň mě překvapila jak instrumentálně, tak vokálně.
3. Sulfur - Tato píseň je také velmi propracovaná, jelikož tam Corey ukazuje, že umí řvát i čistě zpívat. Instrumentálně opět bez chyby!
4. Psychosocial - Není co dodat, jeden z nejznámějších songů na albu. Tvrdé sloky, měkký refrén - to je Coreyho typický styl této desky, sólo vydařené.
5. Dead Memories - Kytarově velmi pěkná píseň, Corey tam má zas svůj "stonesourovský" hlas. Je to spíše smutný song.
6. Vendetta - Je to spíše rocková píseň. Musíte jí slyšet a pochopíte!
7. Butcher's Hook - Antikomerční a antiemácký song - mě se moc nelíbí.
8. Gehenna - takový hororový song. Corey tam má ospalý hlas a je to velmi pomalá podladěná píseň.
9. This Cold Black - Začátek mi dost připomíná Rammstein - Feur Frei. Je to zase tvrdý song, dost dobrý.
10. Where Lies Continue - Pomalý hutný song, ovšem žádný ubrečený v podobě Dead Memories, ale je v něm cítit naštvanost. Tvrdý hlas tu je geniální.
11. Snuff - Akustický song, mě se vůbec nepáčí!
12. All Hope Is Gone - stejnojmenný song jako album. Corey tam má hlas zase jak bruska z Iowy a Joey tam má zatraceně dobré bicí.

SlipKnoT v tomto ohledu moc své slovo nedodrželi. Určitě to není na úrovni Iowy, ALE po několikátém poslechu se to zalíbí. Instrumentálně je to výborné, ale Corey by hlas zas nemusel tolik měnit jako ve Stone Sour. Jinak bych ještě vytknul neustálá kytarová sóla, která dělají toto album poněkud tuctové. Kdo chce něco tvrdšího, musí zase oprášit cd Iowa a Slipknot.


Hodnocení: 85%

Autor: Dezz
Datum vydání: 18. září 2008


SlipKnoT - All Hope Is Gone

4 roky od vydání jejich poslední desky Vol.3: the subliminal verses se tyto dnes už ikony posledních 10 let v hudebním průmyslu opět vrací, aby nám představily jejich zbrusu nové album ALL HOPE IS GONE. Během těchto dlouhých let čekání stačili Slipknot vydat live cd, dvd a hlavně věnovat se svým side projects. Mnoho jejich skalních fans se obávalo, co s novou desku od Slipknot čekat. Bylo více než jasné, že už to nikdy nebudou ti staří, typičtí, šílení, chaotyčtí, destruktivní a jedineční Slipknot, které jsme znávali z jejich self-titled alba a druhé placky IOWA, ale všichni moc dobře víme, že hudební scéna je natolik nabitá, že není od věci se trochu rozvíjet, a nestát stále v jedné a té samé "louži". Jedním z těch lepších příkladů je právě tahle 9tka z Iowy. Už na své třetí desce z roku 2004 nám to názorně předvedli, a nezůstali pozadu ani u tohoto počinu. Už první singl Psychosocial nám ukázal, v jakém duchu se bude deska nést, a tak si pojďme rozvést celé album.

Začínáme typicky po "Slipknotovsku" aneb intrem s názvem ".Execute." jedná se o jakýsi proslov bývalého amerického víceprezidenta ze 70. let, který byl mířen proti protestantům vietnamské války. Corey to prostě vzal - "přeříkal", do toho se namixovaly takové psychotické samply a bicí, a vznikl z toho tento skvělý opening. Jako druhý kousek se nám představuje zřejmě nejtvrdší věc na albu, masakr jménem "Gematria (The Killing Name)"! Těchto 6 minut čistého zla, kde knoti nechali rozhodně vzpomenout na staré dobré časy, nemůžete prostě jen tak přejít, jako kdyby se vůbec nic nestalo, text je mířen na znechucení nad stavem dnešní americké politiky a diktatůře, ale zároveň také o lásce k lidem, kteří jsou vlastenci. "Sulfur", to je název pro 3tí pecku. Dynamičnost, agrese, ale i pěkně melodické refrénové party.. ano, tento song je opravdu ozdobou a jedná se opět o jeden z vrcholů alba.

O další skladbě "Psychosocial" nemusím moc hovořit, všichni jí dozajista už znáte z klipu. Můžu snad jedině říct, že je o síle v sounáležitosti. Číslo 5 je poněkud "Stone Sourovská" (side project Coreyho Taylora - zpěv a Jima Roota - kytara) skladba "Dead Memories". Zpočátku se mi vůbec nezamlouvala, ale postupem času jsem objevil její kouzlo, a to nejen v podobě velmi chytlavých vocálů Coreyho v refrénové části, ale i velmi příjemně znějící kytary a precizních bicích. Jak už z názvu vyplívá, song "Vendetta" je sdělením pro ty, kteří chtějí být, jako slipknot, že pokud chtějí hrát jako oni, tak klidně, ale pokud nedokáží udržet krok, tak ať to ani nezkoušejí. Hlavně vocály této písně mi opět znějí tak trošku "SSky", ale tak, musí se to brát trošku jinak, přeci jen, jak Slipknot tak Stone Sour, mají stejného zpěváka, takže by bylo asi hodně divný, kdyby to člověku podobné nepřipadalo. Hudebně je to stále Slipknot, záleží však na tom, s jakým vocálním vyjádřením!

"Butcher´s Hook" je skladba věnovaná lidem, kteří Slipknot obviňují za způsob oblékání, ale Slipknot chtějí říct, že takoví ti přesládlí "ímou chlapečci" jsou úplně to samé. "Prostě ta samá špína, kterou mají slipknot na kombinézách" (dobře jsem tuhle větu poskládal :D)! Moc se mi na této skladbě nezamlouvají takové hromadné až zvolací vocály v refrénu, ale kouzlo je naštěstí ukryté někde úplně jinde. Z dalšího songu s názvem "Gehenna" mám takový "Gentlyovský" (Iowa) pocit, je zpočátku takový až hororový a vy si připadáte, jak v nějakým "Dark Castle", kde by Vás každou chvíli měl vyděsit nějakej přízrak, řekl jsem si ano, tento song je opravdu ten, který je na albu nejzajímavější. Musím mu však přisoudit poněkud klesající tendenci, jelikož když se tam poprvé objeví refrén zhruba v čase 2:26 této téměř 7 minutové skladby, tak z toho mám pocit, že se tam vůbec nehodí. Gehenna je pro mě symbol něčeho takového: skvělý začátek, poněkud nudný prostředek, a výborný konec! "This Cold Black" je pro mě jedna z nejlepších skladeb na desce, už od počátku, kdy jsem měl možnost slyšet ochutnávky z alba, mě tento song zaujal společně s Gematrií nejvíce. Syrovost kytar, pekelné bicí, skvělé samply a zuřivost v Coreyho hlase opět nutí člověka dělat víc, než jen sedět na prdeli a nuceně poslouchat.

Ze skladby "Wherein Lies Continue" mám opět takový rozporuplný - dvojí pocit. Vcelku našlapaně znějící sloky a hrubý vocál střídá až přesládlý refrén. Naštěstí se tam neobjevuje až tak často, a proto se dá skladba hodnotit ve výsledku docela pozitivně. Předposlední skladbou je balada "Snuff", pro Coreyho hodně osobní záležitost, a je to v projevu opravdu hodně znát. Nejsem příznivce akustických kytar, ale tenhle song člověka opravdu chytí za srdce, hlavně díky nádherně znějícím perkusím, doprovodnými bicími a procítěným refrénem. Posledním flákem je stejnojmená songa, jako nese název alba, masakr "All Hope is Gone". Jedna z mých nejoblíbenějších skladeb na desce přináší smršť v podobně nekompromisních bicích, zničujících vocálů a parádního až "fuckujícího" refrénu. Něco ve smyslu: "běžte do prdele, teď jsem tady já, a já Vás doj*bu. Samozřejmě tím nepřináším žádný překlad textu, jen z toho mám prostě takovej pocit, skladba je o tom, že když si myslíš, že si Slipknot konečně pochopil, tak přijde něco, co tě vrátí zpátky na zem. Slipknot se prostě nedají pochopit! Protože co?? Protože "Všechna naděje je pryč"! :)

Toto album má také svou speciální verzi, která obsahuje 3 bonusové songy, ale dle mého není moc o co stát, skladba "Child Of Burning Time" nepřináší nic extra, jedinečná je maximálně v tom, že se dokonale odpoutává od tvorby Slipknot, kdybych slipknot neznal, nikdy bych neřekl, že to co v této skladbě slyšim, jsou právě oni. Dalším bonusem je remix skladby z předchozího alba "Vermilion pt. 2", je to nejlepší bonus ze všech 3 přídavků, ale asi jen proto, že se mi tato balada líbila už od prvopočátku. Poslední "Til We die" taky netřeba komentovat, protože se jedná taky o úplně out song tvorby Slipknot.

Musim říct, že mě osobně Slipknot hodně překvapili, trošku jsem se obával toho, že vyměknou ještě víc, než na předešlé desce, ale takový pocit z toho rozhodně nemám. Jsem opravdu přesvědčen o tom, že i kapely, jako jsou Slipknot se musejí i nadále vyvíjet a v jejich případě je to opravdu přijatelné zadostiučinění. Narozdíl třeba od Limp Bizkit (to je úplná parodie), stále tvořících KoRn, sladkých Linkin Park, či jiných kapel. Líbí se mi, že si prostě Slipknot zachovávají svou tvář, i když jí vesměs zakrývají za svými maskami.


Hodnocení: 89%

Autor: Voliminal
Datum vydání: 2. ledna 2009


Stone Sour - Come What(ever) May: Special Edition

Speciální edici tohoto CD od Stone Sour jsem si koupil především kvůli DVD které obsahuje. To znamená že se mu zde taky budu nejvíce věnovat.


CD

Jelikož zde na ML již je recenzováno 12 základních písní, které jsou na běžném CD, přejdu rovnou na bonusové songy. Ještě předtím se samozřejmě zmíním o písni Zzyzx.Rd, která byla pro tuto edici zkrácena. Nedokážu však říct zda toto zkrácení písni pomohlo či ne. Mě osobně se líbí obě verze.

1. Prvním přídavkem na speciální edici je píseň Suffer, která po písní Zzyzx.Rd nabere opět rychlé tempo. Výborný Coreyho hlas a chytlavá melodie vás čapne a už nepustí.

2. Píseň s názvem Fruitcake je už o něco pomalejší. Je to taková menší oddychovka s opět chytlavou melodií. Jimovo solo uprostřed písničky už není tak rychlé jako v předchozích písních.

3. Jako další píseň se nám představí The Day I Let Go. Jedná se o 3. ukolébavku z této edice. Pro mě opět povedená. Na začátku písně uslyšíme trochu netypické bubny. Pak vše ale opět přejde do normálu a vy si tuto baladu můžete naplno užívat.

4. Freeze Dry Seal. Poslední nová píseň od Stone Sour. Opět o něco rychlejší s výnornými bubny. Píseň je sice o něco kratší ale na její kvalitě to nic nemění.

5. Potom tu máme přídavek s názvem Wicked Game. Píseň, kterou napsal Chris Isaak, dělá krásnou tečku za celým CD. Po tomto krásném kousku přichází nařadu už pouze The Frozen kde Corey mluví možná o celém albu a o jeho pocitech. Jelikož ale anglicky neumím tak to nevím jistě.

Myslím si že ikdyž se těchto 5 přídavků dostalo až na speciální edici, tak jejich kvalita je stejná jako předchozích 12 songů. Takže dávám 100%.


DVD

Plný očekávání jsem vložil DVD do přehrávače a sledoval co se děje. Naběhlo přehledné menu. Kliknul jsem na přehrát vše a oči od obrazovky už nespouštěl.

Videoklipy

1. Jako první začal hrát videoklip k písni 30/30-150 . Začátek vypadal úžasně a já se těšil z podívané. potom jsem ale uslyšel malé přerušení zvuku, řekl jsem si malá nečistota na disku. Ale až po opětovném puštění další den se to opakovaloa mě došlo že jsou vypípána sprostá slova. Nevím jak vám ale mě celkem vadí když mi během písně přestane zpěvák zpívat.

2. No nic první zklamání šel jsem na druhý videoklip. Byl to klip k písni Through Glass. Tento klip mne opět nezklamal a já si ho mohl užít na plno.

3. Třetí a poslední klip Sillyworld. Také u této písně byly vypípány sprostá slova. První zklamání na této Edici. Tím víc jsem se těšil na koncert který jsem už částečně znal z torrentů. Někteří zvás se možná divý kam se poděl videoklip k písni Made of Scars. I já byl překvapený když jsem ho zde nenašel. Tak přikládám obrázky obalu aby jste mi uvěřili.

Koncert

Začátek koncertu nezklamal. Skvělý obraz a zvuk. Skvělá show kterou Stone Sour v Rusku předvedli na RAMP Awards. Hoši předvedli jak nové, tak i starší kousky. A v aréně to vřelo. Zklamaný jsem byl pouze z písně Made of scars kterou zde nezahráli na živo. A poté z písně Bother kde publikum bylo značně ztlumeno takže to nemělo takový efekt jako u verze kterou jsem stáhl z torrentů. Přesto si myslím že tato Edice stojí za koupi. A DVD dávám zasloužených 90%. I když to mohlo být lepší.

Dál vám tu přidávám ještě pár obrázků:

.: Přední strana obalu :.
.: Zadní strana obalu :.

Hodnocení: 95%

Autor: GMan
Datum vydání: 6. července 2009


SlipKnoT - SlipKnoT

Začátek SlipKnoT. Album z roku 99, první album, smrtící album. Takhle by se dalo zhodnotit. Kluci to tady pořádně rozjeli. Myslím že v nahrávacím studiu to muselo vypadat sakra brutálně. Teď si probereme jednotlivé songy.

74261000027 - Craigovo vydařené intro. The whole thing i think it's sick.Není co dodat.Rozhodně vydařená práce.
(sic) – A jedem! Po vydařeném intru se spustí tahle pecka a každý už si udělá obrázek jaká hudba je bude provázet po celém albu. Ze začátku ještě Craig práskne Al Pacinovu hlášku "Here comes the pain" a může se jít na to. Rozhodně jedna z nejlepších věcí na tomto albu.
Eyeless – Troška Sidových scratchů na začátek, potom Mickova kytara, Joeyho bubny, následuje Coreyho řev a další hit se rozjede. You cant see California with Marlon Brando’s eyes.Poměrně hodně uřvaný song což ke konci dokazuje Coreyho Motherfuckaaaaaaaaaaaaaa. Myslím že po nahrání tohoto songu Corey dlouho nemluvil.
Wait and bleed – Podle mě "nejklidnější" song z celého alba, i když vůbec měkký není. I felt the hate rise up in me…. Prostě opět pecka která se podle mě hned po prvním poslechu natvrdo zapíše do paměti. Corey tady po Eyeless ukazuje že umí kromě řvaní i klidně zpívat.
Surfacing – Jojo, hymna všech maggots, legendární Surfacing. Mickova kytara na začátku a potom už jenom Fuck it all, fuck this World!! Song opět patří mezi ty tvrdší.
Spit it out – Spit mě přijde jako nejlepší věc na celým albíčku. Je pěkně rytmická, Sidovi scratche sou taky úžasný a i Paul se tady se svou basou docela pěkně předvedl. A co teprve na koncertech kde je ještě legendární Zero Bullshit. Prostě HIT!! Spit it out!!
Tattered & Torn – Tohle je zajímavá věc převzatá z MFKR. Mě se teda na poslech nelíbí, spíš mě přijde dost zajímavá. Je taková tajemná a přiznám se, jde mě z ní mráz po zádech. Když nahrávali kluci tenhle song, muselo to vypadat dost zajímavě. Tattered and torn, thats why i was born…
Frail Limb Nursery - Tenhleten song navazuje na T&T a je to zároveň i intro k songu Purity. Craig opět nasamploval nějakou hlášku.
Purity – Další pecka s jemným refrénem ale zato tvrdým "zbytkem". Corey opět ukazuje co umí a i Joey se docela předvedl. You all stare but you never see theres something inside me. Původní song byl Despise.
Liberate - My madness.Začátek Mick, potom zase Sid a začne to.Tenhle song se skvěle hodí na kocnerty.Je dobře rytmický, rychlý, ani ne klidný ani uřvaný, prostě bomba.
Prosthetics – Zezačátku je slyšet sud a jak se song pomalu rozjíždí, může vás napadnout že tady Corey vůbec nebude zpívat a že je to pouze instrumentální song.Ovšem to je omyl.Asi v druhé minutě Corey začne a další peklo začne.Tento song má dobrou atmosféru ale na koncerty se podle mě moc nehodí.
No life – V tomto songu se předvedli asi všichni hoši.Je to dobrý song ale jinak ničím výjimečný ale i tak si myslím že je škoda že ho nehrají na koncertech.
Diluted – Je libo trochu schizofrenie? V tomhle songu ji najdete ! Rozhodně opět vyvedená věc! Původní song byl Interloper.
Only one – of us walks away.No u tohohle songu nevím.Moc ho teda nemusím.Corey tady mluví místo zpěvu až se zdá že by rapoval(fuj).Podle mě je blbost že ji teď hráli na koncertech.
Me inside – Bomba jako obvykle. Sid si opět pohrál s gramecem a při refrénu Corey úžasně čistě zpívá!Tohle mě přijde na rozdíl od Only One jako suprový nápad hrát ji na koncertech.
Get This – or die! Zezačátku slyším producenta Robinsona(asi).Corey na vás zařve a song začne.Hodně mě překvapilo že tenhleten song začali opět hrát naživo.Milé to překvapení.
Scissors – Zezačátku nějaké divné zvuky, potom dvě rany do sudu,takhle se to párkrát rytmicky opakuje.Potom začne řev(hádejte koho),basovka, kytary,bubínky a kluci to opět rozjedou. Tento song je opět dost zvláštní. Biding my time until the time is right. A když jsem se na Maggots Lair dozvěděl o čem ten song je….no….podívejte se sami. Následuje dlouhá pauza…naprosté ticho.. a..
Eeyore - ..slyšíme kluky jak se mezi sebou baví,Mick nebo Jim si něco brnká na kytaru,potom nám Chris hodí šavli, což je samozřejmě všechno slyšet.Corey mu na to řekne ‘sick’ a Mick to rozjede.Eeyore je hoden track k tomuto albu.I’am the great big mouth!!Takovej velký rychlý rytmický vyvrcholení.Na konci ještě chvilku slyšíme kluky jak si něco říkají a to je naprostý konec nejenom Eeyore ale i celého alba SlipKnoT.Take that motherfucker!

Závěr? Co k tomuto albu říct? Prostě začátek SlipKnoTů. Takových kteří dělali bordel jaký největší mohli nejenom na stage, ale myslím že i v nahrávacím studiu. Červené kombinézy, zajímavé masky a brutální, extrémní show - To je SlipKnoT!!! A myslím že 95% si tohle album zaslouží. Stay (sic)


Hodnocení: 95%

Autor: Nepry
Datum vydání: 6. července 2009


Stone Sour - Stone Sour

Trochu opožděná recenze, jelikož jsem Stone Sour nikdy moc neposlouchal, ale pak mi chlapi ze Stone Sour najednou přirostli k srdci. Ale k albu: je to velice vydařené album a nemá skoro slabé místo. Každý kdo zná Coreyho ze SlipKnoT tak si řekne: "COŽE? Corey umí krásně čistě zpívat?" atd... Právě v tom je největší síla Stone Sour - kombinace čistého zpěvu s rockovým chraplákem a místy Coreyho řevem. Také instrumentálně jsou velmi nadaní a jejich sound je opravdu dobrý - úderná hutná basa, naostřené kytary, a pak dobré bicí (i když mi Roy Mayorga příjde vhodnější na album Come What(ever)May - pozn. N3pry). A tady malá recenze songů:

Get inside - hutný nářez, který mě posadil na prdel-Get inside, motherfucker!
Orchids - pěkná píseň, čistý zpěv ve sloce, řev v refrénu.... Sid si tady na této zascratchoval
Cold Reader - píseň, která patří ke skvostu na albu
Blotter - A jsem doma! Začíná to nahrávkou z rádia, nebo co... a pak to přijde: krásné basové sólíčko na začátku (musel se ho taky na basu naučit ) a pak to Corey odstartuje : "Let's go!" pak je to nářez jako sviňe, který je velmi povedený.
Choose - Taky dobrý song s basou a bubny na začátku (to já rád) a pak se přidají kytary. Corey to odstartuje chraplavým výkřikem : "HEAR ME!"
Monolith - Další srdcovka, která se mi vryla pod kůži. Je tam převážne čistý zpěv
Inhale - Také dobrý song....Začátek čistý, konec uřvaný
Bother - Akustická písnička, u které se každý podivý, že Corey, ten Corey ze SlipKnoT umí tak hezky, melodicky zpívat
Blue Study - Další srdcová píseň - solová kytara a hutná basa a Coreyho dobrý zpěv
Take A Number - moc mě neoslovilla
Idle Hands - stejně jako u Take A Number
Tumult - Coreyho melodický zpěv, až po chraplák..good song
Omega - prostě outro...Corey tam něco mluví


Hodnocení: 85%

Autor: GMan
Datum vydání: 10. října 2009


Slipknot - Iowa

Druhé album devítky. Stejně jako jeho předchůdce je tvrdé a jak by řekl Corey jednoduše kickass. Na tomto albu už nenajdeme žádné tajemné a podivné songy jako Tattered and Torn nebo Prosthetics z prvního alba zato nám ale přináší podle mě víc melodičtější hudbu, no.. posuďte sami. Opět si probereme jednotlivé songy.

515 - Stejně jako v prvním albu začínáme intrem opět dělané Craigem. Opakuje se v něm neustále slovo death a různé zvuky. Tak jako tak je to opět vydařená práce.

People=Shit - Legendární song skupiny, který krásně navazuje na intro. Znát ho musí každý maggot. Když slyšeli zlí jazykové tento song, začali vést různé debaty že jsou SlipKnoT satanisti protože Corey v jedné části zpívá: "I'm on side of Satan"

Disasterpiece - Podle mě jedna z nejtvrdších věcí na tomto albu. Na začátku Mick krásně zahraje, potom se přidají bubny, basa, druhá kytara a samozřejmě Corey. Song má opravdu úžasný text a ti co umí aspoň trochu anglicky by si ho určitě měli přečíst nebo dokonce zazpívat. Velmi vydařená práce. NO ONE IS SAFE!

My Plague - v překladu "Můj mor" je součástí soundtracku k filmu Resident Evil. Opět čistě vyzpívaný refrén a dost dobrá práce bicích. Song se dočkal i jednoho remixu ale podle mě je lepší originál. Tento song už na koncertech v setlistu hodně dlouho chybí a podle mě je to škoda. Aspoň občas by mohli..

Everything Ends - "You are wrong, fu*ked and overrated". Corey zpívá dost rychle ale vše zvládá dokonale. Song se opět objevil na koncertech a dokonce i v Ostravě. Příjemné to překvapení.

The Heretic Anthem - Pro mě nejlepší věc z celého alba. Na začátku Sidovo intro, Nathanovy činely, kytary a potom zařve (hádejte kdo) a tahle pecka se rozjede. Skvělá věc pro zlé jazyky, protože pokud jim vadilo "I'm on side of Satan", určitě je muselo potěšit "IF YOU ARE 555 THEN I'M 666". Pro mě obrovské zklamání že song nebyl v Ostravě. Naprosto skvěle odehráno v londýnské aréně na DVD Disasterpieces.

Gently - Odpočinkový song, který se rozjede až ke konci. Gently znamená v překladu pozvolna, takže si sami odvodíte jak asi vypadá. Rozhodně ale nesmí chybět v mojí MP3 a myslím že se bude líbit i když není zrovna tvrdá. V tomto songu který byl původně už na desce Mate.Feed.Kill.Repeat se text vůbec od originálu nezměnil.

Left Behind - Odpočnuli jste si? Doufejte že ano, protože přichází další masakr s názvem Left Behind, na který je mimochodem velmi dobrý videoklip. "I can hear you like the holy ghost and i kill you if you GET TO CLOSE!!" Prostě nářez. Opět potěšení z Ostravy.

The Shape - Tenhle song i když je lepší než se na první pohled zdá poslouchám asi nejmíň. Možná ale dělám chybu, protože Shape (Tvar) sice nikdy nebyl hrán live, sice patří do těch horších věcí na albu, ale i tak se poslouchat určitě dá.

I Am Hated - Další srdcovka v překladu "Jsem nenáviděn". Song se objevil v nepříliš úspěšném závodním filmu Rollerbal kde vystoupila i samotná skupina. Jinak ale nikdy živě hrán nebyl což je podle mě velká škoda.

Skin Ticket - Možná jsem to s tím, že na tomhle albu nenajdeme žádné tajemné songy trochu přehnal. Pokud je totiž nějaký kandidát na mysteriózní song tak je to určitě Skin Ticket. Sice to není takové psycho jako Tattered and Torn, ale i tak by se na svatbu určitě nehodil. Byl hrán tuším pouze jednou na koncertě, což můžeme slyšet na Live CD 9.0.

New Abortion - Vynikající práce DJe, Mick se nám taky hodně předvedl a objevuje se zde i moc hezká věta "You can't take my soul away from me" (Nemůžeš ze mě vzít mojí duši). Myslím že song patří k těm lepším věcem ale hrál se pouze jednou live a to na koncertě v Londýně na DVD Disasterpieces (teda aspoň myslím). - píseň byla hrána živě také na Ozzfestu 2001 pozn. Corey(8)

Metabolic - Opět skvělá práce Sida, a opět song o Coreyho otci. Dobrý song, ale jinak ničím vyjímečný.

Iowa - Finální a rovnou nejdelší song (15 minut!!) z tohoto stejnojmenného alba (možná i nejdelší song vůbec). První 3 minuty jenom klidnější hudba potom Corey začně zpívat a od této chvíle ztrácí song svůj pomalý základ a je čím dál tím tvrdší a na takové 10 minutě je to už opravdu síla. Song kluci občas hrají live a jednou ho dokonce zahráli v jeho celé 15 minutové verzi. Na konci ještě Corey řekne: "You live forever" a začne se smát.

Opět závěr? Tak pro mě určitě nejlepší album od devítky. Má tu správnou tvrdost kluci dělali opět stejný (možná i větší) bordel než v období prvního alba. Odehrál se i vynikající a podle mě nejlepší koncert v londýnské aréně, Corey měl opravdu neuvěřitelný hlas, masky dokonale seděly k tomuto albu a nestydím se tomuto albu dát 98%!


Hodnocení: 98%

Autor: Maggor
Datum vydání: 7. září 2010


Stone Sour - Audio Secrecy

Je zvláštní, jak speciálním dojmem může hudební album zapůsobit na lidskou psychiku. Dnes se běžně setkáváte s hudbou rychlou, bezduchou, ale také s hudbou, která pod svým epidermem skrývá více než jen shluk tónů. Pojďme si udělat výlet do Iowy, centra vidláků, nejrychlejších dostavníků světa, ale také formace Stone Sour, která je jednou z mnoha dlouhohrajících hard rockových kapel současnosti. Jejich třetí řadovka s názvem Audio Secrecy sice nemá nic společného s tělesnými sekrety, ale můžeme zaručit, že někteří posluchači je zaručeně neudrží.

Nyní se zaposlouchejte do vlastních myšlenek… každý z vás pravděpodobně uslyší něco jiného. Zatímco ti klidnější z nás si budou libovat nad líbeznými symfonickými tóny, někdo jiný bude naopak pociťovat zběsilé kytarové riffy připomínající ten nejnašlápnutější grindcore. Podobně byste si mohli vyložit i Audio Secrecy, která je dokonalým příkladem myšlenkového toku svých autorů. Vezměte všechny svoje mentální nedostatky, pozitiva, negativa a naházejte je do hudby. Po tvrdším rozjezdu většinou přichází ono melancholické procitnutí a uvědomění si, že to, co posloucháte, jsou opravdové pocity lidí. Pokud sledujete dění kolem této kapely a události kolem jednotlivých aktérů, určitě si všimnete mnoha easter eggů, navazujících na jejich osobní, ale i mediální životy. Toto je přesně jedna z věcí, které nemůžete Stone Sour odpárat prakticky od první stejnojmenné řadové desky.

Hudba má hlavu, ale má taky patu, což se v dnešním světě oceňuje mnohdy daleko více, jak hudba samotná. Jakmile si album sjedete jednou, určitě na vás přijdou myšlenku typu „Hej, fakt už to nezní tak nasraně, jako předtim!“. A opravdu to tak je, ubylo více silných slov a přibylo daleko více těch opravdových a procítěných. Průřez desky tak tvoří zhruba 30 % balad a pomalejších písní, zatímco zbytek jsou roubovačky odehrávající se ve středním tempu. Věděli jste, že Stone Sour je drink složený z whiskey (či jiných likérů), pomerančového džusu a sladkého sirupu? Stejně jako drink chutná hořkosladce, i atmosféra hudby většinu doby koketuje i s takovýmito pocity, volně mezi nimi přeskakuje, ale nepostrádá energii. Jakmile uslyšíte písně typu "Unfinished" či "Mission Statement", hned si uvědomíte, že jste ve starých vodách, ale brodíte se v nich v nových polobotkách. Své si najde opravdu každý, ať už vyhledává cokoliv na zběsilé rozpogování vlastního domku, nebo trpí častými emo náladičkami.

Řekněme ale, že vás texty nezajímají a vy hledáte jen nepřerušovaný požitek z čistoty hudby. Audio Secrecy je po stránce zvukové opravdu vysoko a není to jen obřími peněžními vpichy do žil producentů a zvukových inženýrů. Hoši zkrátka vědí jak udělat dobrou hudbu. Což se ostatně dá říci i o ostatních členech kapely. Je až k neuvěření, jak silný a stabilní hlas má Corey Taylor, jakožto frontman kapely. On je jeden z těch lidí, jejichž hlasivky zrají jako víno. Po téměř 16 letech aktivního zpěvu a řevu by člověk čekal něco naprosto jiného. To samé platí i o jednotlivých instrumentech, které jsou výborně nahrány a seskládány.


Desku tak otevírá instrumentální song "Audio Secrecy", celý vybrnkaný na klavír. Pokud si něco hrabě Drákula pouštěl k večerní hostině, byla by to právě tato píseň. Následuje "Mission Statement", první energický song a zároveň píseň taková, kterou většina fanoušků zná již delší dobu s předstihem. Klasická kritika vlády a politiky celkově, vložená do necelých čtyř minut plných akce a testosteronu. Abyste se náhodou nepřestali nudit, tak vám do cesty skočí "Digital (Did You Tell)", která je svým hudebním pojetím přímým potomkem předchozí písně. Zaujmout může rychlým tempem a chytlavými vokály, opak poté nastává přílišnou jednotvárností. Nyní se ale dostáváme k něčemu velice speciálnímu - pravděpodobně největší vlajkové lodi této desky. "Say You’ll Haunt Me" je první oficiální píseň Audio Secrecy, která se dostane i do televizních zobrazovačů a radio přijímačů. Text napsal Taylor pro svou ženu a zpočátku přiznal, že si nebyl až tak jistý budoucností tohoto songu. Společným úsilím se ale všichni dobrali k výsledku, který připomíná doby Come What(Ever) May. Ostatně klip je k nalezení kdekoliv na internetu, takže se můžete přesvědčit sami.

"Dying" je posléze první z pětice pomalejších balad, které podtrhují tu nelítostnou atmosféru svou temnotou a ponurostí. Udělejme menší krok a zastavme se u písně "Unfinished", která dokonale sedí mému osobnímu gustu. Rychlá a pravděpodobně nejenergičtější píseň z celé desky, která vás donutí vstát a cvičit. Už víte, co si pouštěli Bob a Bobek, že? Devadesát procent úspěchu této písně ovšem tvoří její refrén, který je zkrátka chytlavý a když se přisaje, pije do dna. Což je samozřejmě subjektivní pocit. Zmínku si rozhodně zaslouží písně "Imperfect" a "Miracles", u kterých zapláče nejedno dívčí srdce. Kdyby se mne někdo zeptal, kde vznikají ty nejsrdceryvnější písně, bez váhání bych vyvrhl „Metal a rock!“ s kadencí odjištěného samopalu. A Stone Sour jsou toho dokonalým příkladem, jelikož právě tyto dvě písně drží prvenství v tomto oboru, co se Audio Secrecy týká.

"The Bitter End" je jedna z těch zvukově nejsilnějších částí desky, která je otevřena drtivými a zuřivým riffováním. Jestli si bude někdo stěžovat na nedostatečnou "tvrdost" (chraň jej ruka páně), tak si může potykat s touto písní. Také jsme nezmínili některé písně, ale uznejte sami, není důvod. Kdo chce, Audio Secrecy si poslechne bez vybízení nějakého otravného pisálka. Za sebe říkám, Audio Secrecy není dokonalé album, ale je to jedna z desek, která se v žánru hard rocku může směle vyjímat na pomyslném vrcholu. Technická preciznost podtržená úžasným uměleckým dojmem jen vyzdvihuje fakt, že na této hudbě si dali hoši sakra záležet. A je to znát, očekávejte minimum a bude vám naděleno mírou vrchovatou. A víte co? Je to jen o osobním pocitu, takže si něco strčte do uší a poslouchejte. O maz nemějte starosti, hoši vám ho stejně vymetou. Audio Secrecy doporučuje 9 z 10 Maggorů.


Hodnocení: 90%

Autor: mr.cenda
Datum vydání: 30. dubna 2012


Corey Taylor - Seven Deadly Sins

Zdravim všechny maggots.

již pěkně dlouho poslouchám SlipknoT. Byl to vlastně tušim rok 2004 kdy jsem je viděl poprvé naživo v Praze. Tenkrát jsem stál za plotem a díval se, jak tam banda v počtu devíti lidí šílí. Jak někdo mlátí pálkou do pivního sudu a jak jeden pán urputně řve do mikrofonu a dredy ho šlehají přes jeho masku. V tu chvíli jsem si řekl. Co to vlastně je. Chvíli na to, jsem je zaslechl v rádiu a začal se zajímat více. Než jsem se nadál, přistálo mi v ruce cd Stone sour a doneslo se ke mně, že zpěvák je ten samý jako ve SlipknoT. Stone sour jsem nedal z uší. Corey Taylor mi nedal spát a stále jsem ho poslouchal a zajímal se o jeho hudbu, život a vše co je sním spojeno. Zamiloval jsem si jeho styl. Následně mě uspokojil koncert v Ostravě, kdy jsem chytil jeho láhev s vodou ;) a opět viděl naživo.

(levé myšítko pro zvětšení)
A dnes? Je to pár dní co jsem měl narozeniny. Má přítelkyně vymyslela skvělý nápad, že mi nechá dovést jeho knihu s trikem a dvd. Ten balíček, který nabízí na svých stránkách. Chtěl bych se s Vámi o to podělit. A také bych jí chtěl od srdce poděkovat za to, jak to zařídila. Kniha je podepsaná Coreyem a já z toho mam obrovskou radost, že se něco tak úžasného ke mně vůbec doneslo. Kniha je napsaná dobrou angličtinou. Občas zápasim s jeho frázema, ale aspoň si tu knihu dýl užiju ;)

Btw: Ti z Vás, kteří se snim potkali, tak to nečtěte a nekažte mi mé nadšení :-P

Takže velký dík Corey a Terko ;)


Hodnocení: Nehodnoceno

Autor: Matěj Kostruh
Datum vydání: 16. října 2012


Stone Sour - Audio Secrecy

Slipknot a Stone Sour. Uprostřed zpěvák obou kapel, Corey Taylor. Jak tohle dopadne?

Nechci býti hnidopichem, ale mám pocit, že zlaté časy Slipknot jsou pryč. Ne, že by tahle parta, už nedokázala komponovat dobrou muziku, nicméně se nebojím tvrdit, že to byla právě jejich agresivní hudba a živelné show, které zajistily američanům velkou základnu fanoušků po celém světě. Je však lidskou přirozeností, že s přibývajícím věkem máme tendence se zklidnit. Krásně to je vidět právě na Slipknot. Agresivita s postupem času ubývá a provozovat naprosto zničující a fyzicky náročná živá vystoupení, nelze donekonečna. Tento trend navíc ještě umocnila nečekaná smrt baskytaristy Paula Graye a kapela vyhlásila pauzu na dobu neurčitou.

Nastalá situace, doprovázená rozpory uvnitř Slipknot, je živnou půdou pro druhou úspěšnou kapelu zpěváka Coreyho Taylora a kytaristy Jamese Roota. V roce 2006 vydali Stone Sour v pořadí druhou, opravdu skvělou desku Come What(ever) May, která dotvořila tvář kapely a udala následující směr jejich vývoje. Stali jsme se svědky, do té doby neslýchaných hlasových poloh zpěváka Taylora, který nám ukázal, že dokáže zpívat i citlivě a využívat svého potenciálu zcela jiným způsobem, než tomu do té doby bylo v jeho působení se Slipknot.

Je zcela evidentní, že jakmile k těmto, řekněme cizím, vodám Taylor doplul, zalíbilo se mu to.Dva roky na to, vydávají Slipknot očekávané album All Hope Is Gone, které se mělo přinejmenším vyrovnat jejich opusu magna Vol. 3 (The Subliminal Verses) z roku 2004. Zde je kámen úrazu. Tato, ačkoliv dobrá deska, se totiž více než Slipknot, podobá Come What(ever) May Stone Sour, a v tomto ohledu zklamala. Jak již bylo zmíněno výše, jedná se pravděpodobně o přirozený vývoj členů Slipknot, ale nevylučuji možnost, že v tomto relativním posunu, má prsty právě Corey Taylor.

Ten se také od roku 2009 věnuje převážně Stone Sour, kterým chvíli na to, vychází předem dost nafouknutá placka Audio Secrecy. Pojďme se na tento počin podívat podrobněji:

Častokrát se říká, že existují desky na první a na “druhý“ poslech. U Audio Secrecy nejsem takového verdiktu schopen. Album logicky navazuje na Come What(ever) May, což posluchač zjistí hned při našlapaném otvíráku Mission Statement. V podobném duchu pak následují singly Digital (Did You Tell) a Say You’ll Haunt Me, jakožto klasická rádiovka.

Po prvním poslechu jsem byl mírně zklamán, ačkoliv se mi album v zásadě líbilo. Jak jsem již zmiňoval výše, Audio Secrecy bylo před svým vydáním možná (jak se později ukázalo) trochu přeceňované, vzhledem k nejrůznějším prohlášením, které tak rád zveličoval, nám dobře známý, Corey Taylor. To se samozřejmě promítlo do očekávání celého hudebního světa, který čekal od konceptu hodně. Má očekávání nebyla vysoká, proto mě prvotní nevýraznost tohoto alba nijak nezaskočila. Pozitiva ovšem převládala.

Je totiž nutno podotknout, že celé album je naprosto vyvážené. Přijde-li tvrdší pasáž, je záhy vystřídána silným melodickým refrénem (Unfinished Explicit, The Bitter End), což je pro Stone Sour typické. Ona vyváženost platí i v poměru písní rychlé/pomalé, protože zde samozřejmě nechybí ani pěkná sbírka kytarových ploužáků ( Imperfekt, Miracles), takže si každý přijde na své. Stone Sour dávají krásně vyniknout jednotlivým nástrojům a je cítit, že frontmana Coreyho Taylora při tvorbě písní opravdu nic neomezovalo, i proto se pěvecky prezentuje v tom nejlepším světle. Je také slyšet, že je mu tento projev blízký a otevírá tak škálu nejrůznějších možností, kam se může hudebně on, i jeho parta ubírat. Stone Sour se nakonec odebrali poněkud komerčnější cestou a vsázejí především na chytlavé, dejme tomu rádiové, melodie, které mají za úkol se vám ihned zavrtat do hlavy.

I přesto se jedná o ukázkový příklad kvalitního hardrocku: klasická výstavba songů, drnčivá basa, hutné bicí a kytarová sóla. V určitých pasážích je hudba příjemně agresivní. Audio Secrecy působí jako kompaktní celek, má dobrý zvuk a výborně se poslouchá. Album zachycuje skupinu v jejich poměrně produktivním období. Skladby mezi sebou fungují dobře a žádná není vyloženě slabá. Deska obecně rozhodně netrpí tvůrčí impotencí. Za vrchol celého díla považuji skladbu Hesitate, která má poměrně osobní text a doslova dechberoucí refrén. Navíc více než výstižně charakterizuje současné Stone Sour a jejich lehce uhlazený styl, který jde ruku v ruce s osobním, kulturním, ale především hudebním vývojem Coreyho Taylora. Máme mu to mít za zlé? Toť otázka…

Audio Secrecy zprvu zklame, po několikátém přehrání ale potěší. Je těžké se ovšem zbavit té sladké příchuti, která doprovází celý disk. Stone Sour přece vždy poslouchali ti, kteří mají rádi poctivý hardrockový nářez, a ti nebudou zcela spokojeni. Album aspiruje na nejvyšší pozice, ale z určitých důvodů zůstává ve stínu zatím nepřekonaného Come What(ever) May, které je zkrátka našlapanější, energičtější a nepůsobí tak uměle. Audio Secrecy vznikalo pod dohledem producenta Nicka Raskulinecze, který v minulosti produkoval např. kapely jako Foo Fighters, Evanescense, Deftones, nebo Trivium. Vyšlo pod hlavičkou labelu Roadrunner Records 7. září 2010 a doporučil bych ho posluchačům, kteří mají rádi např. album skupiny Nickelback “All the Right Reasons“.

Závěrem bych podotknul, že vyznávám jak muziku Slipknot, tak hudbu Stone Sour. První jmenované si pustím, když chci slyšet pořádný nářez a jistou šílenost, kterou maskovaná enigma plní své písně. To od Slipknot očekávám, proto je poslouchám a vsadím se, že nebudu v tomto ohledu jediný. Stone Sour mi nabízejí kvalitní americký crossover a vskutku silnou, přímočarou muziku, které nechybí drive, ani melodie. V poslední době mám však pocit, že v jistém smyslu mi začínají obě kapely splývat. A já žádné Stoneknot nechci...

Nezbývá nám nic jiného, než čekat, jak se celá situace vykreslí. Vracím se proto na začátek a znovu si kladu otázku, jak to vlastně s tím Coreym Taylorem dopadne? Příští deska Stone Sour nazvaná „House of Gold and Bones" napoví víc... Mám však zvednutý varovný prst! „Corey, nesnaž se být moc sladký!“



Hodnocení: Nehodnoceno