Když jsem v zimě překládal pasáž jedné z kapitol Coreyho knižní dvojky "A Funny Thing Happened On The Heaven" (odkaz v levém menu), věděl jsem, že je to pouhý začátek cesty, kterak představit velice zajímavou - a mnohými bohužel opomíjenou - knižní tvorbu zpěváka Slipknot i českým a slovenským fanouškům maskované enigmy. Zároveň jsem chtěl najít tu správnou esenci, jádro Coreyho tvorby, které čtenáři nabídne unikátní vhled do nejzazších hlubin Coreyho pohnuté minulosti a dětství, jelikož právě toto mnohdy fyzicky i psychicky bolestivé období dalo život většině materiálu, který dnes uctívají miliony duší na celém světě. A povedlo se.

Waterloo, Belgie: Místo, kde Napoleon Bonaparte utrpěl zdrcující vojenskou porážku, a předurčil tak další osud celé Evropy. Waterloo, Iowa: Místo, kde Corey Taylor narazil na samé dno lidské důstojnosti a otevřel brány pekla, aby mohl svůj další život prožít svobodně a v honbě za vlastními cíli. Život umí být zkrátka nebývale paradoxním místem, kde se z předpokládaného vítězství může stát v momentu fatální porážka a z nejhorších nočních můr hnací motor k lepším zítřkům. A o tom, ale zdaleka nejenom o tom, se rozepsal Corey Taylor v šesté kapitole své první knihy "Seven Deadly Sins", kapilote příznačně pojmenované "Mé Waterloo".


My Waterloo

Je legrační, jak do sebe věci občas zapadnou.
Jsou zde zastánci tvrzení, že jsme všichni produkty dvou různých proměnných: genetiky a prostředí. Jednoduše řešeno - z části jsme tím, kým jsme se narodili, ale stejně důležitá část nás je formována skrze vztahy, rodinu, dětství a zbytek. S tím souhlasím - vše, čím si projdeme, utváří, kým se staneme. Naše jin a jang nejsou obvykle ničím, čím by se dalo chlubit, zároveň ale v životě potřebujete - pokud tedy chcete být někým výjimečným -, aby se ve vás správně kombinoval talent, cílevědomost, vášeň a správná míra dysfunkčnosti s šílenstvím, což je takřka dokonalá kombinace, která z jedné osoby vytvoří superhvězdu a z druhé ničím výjimečného starého zmrda. Jinými slovy: Abyste byli něčím, musí se toho hodně podařit.

Chci to ale vzít o krůček dál. Kromě genetiky a okolí lidi ovlivňuje podle mě ještě jedna věc. Každý z nás má totiž ve svém srdci dva místa, která jej naprosto zásadně formovala: město narození a město, jež vás nějakým způsobem zasáhlo. Pro některé může jít o město, kde je rodiče vychovali nebo kde chodili do školy. V mém případě jsou obě města součástí jednoho státu. Narodil jsem se v Des Moines, Iowa 8. prosince 1973. Od roku 1984 byla však má duše formována na mnohem temnějším místě.

Waterloo, Iowa a jeho sesterská města Evansdale, Elk Run Heights a Cedar Falls byla pozadím nejhorších chvil mého života. Od dob Jewett Elementary až po mé poslední dny na East High School - šlo o sled rasismu, zákeřných úmyslů a proudů bolesti. To zlo cítím ve své krvi, kostech i duši dodnes. V tomto městě mě mlátili. V tomto městě mě znásilnili. V tomto městě mě zničili. V tomto městě jsem málem zemřel. V tomto městě jsem byl nenáviděn.

Proto jsem se naučil, jak nenávidět zpátky.
Než budu pokračovat, chtěl bych něco vyjasnit: Nejedná se o obraz lidí, kteří tam žijí dnes. Nebyl jsem tam dlouhé roky a o současné populaci nemám v podstatě žádné informace. Možná že lidi, kteří dnes bydlí ve slavné ulici "319, jsou vcelku příjemní. Ne, má neskutečná nenávist je pevně spjata s dobami, kdy jsem tam žil a kdy byla mým jediným zájmem otázka, jak se dostat pryč. Kousek hořkosti z mého pobytu ve Waterloo je ukryt v každičkém řádku, který jsem kdy napsal. Zbavili mě tam mé nevinnosti. Je to místo, kde jsem se naučil, že nikdo není v bezpečí - ani hladovějící jedenáctiletý kluk, který chtěl jenom zapadnout, smát se a být milován. Když jste ale ponechání napospas sobeckosti dospělých, vaše bezpečí a srdce mohou rychle shořet jako hranice pro mrtvolu.
Když se nikdo nezajímá, musíte bojovat, abyste přežili.

Bylo to právě tady, kde se pro mě zhmotnili všechny ty "hříchy", o nichž tato kniha je. Každý z nich byl útěkem nebo útokem. Byl jsem bezohledným obchodníkem s chtíčem, nenasytou po trestu, závistivým frackem, který toužil po uznání na jakékoliv úrovni a vzteklý rabiát pohřbený pod blonďatými vlasy a modrookým pohledem. Abych ale vše vylíčil popořadě, nejdřív vás uvedu do situace.

Má matka, sestra a já jsme se přestěhovali do Waterloo, když mi bylo asi 11 let. Tou dobou jsme se stěhovali po Státech už asi šest měsíců. Nedokončil jsem kvůli tomu ani čtvrtou třídu. Po krátkém a pěkně debilním pobytu na Floridě mi bylo řečeno, že jdeme bydlet zpět do Iowy. Bylo mi to řečeno stylem, z něhož jsem nabyl dojmu, že se stěhujeme zpátky do Des Moines - na místo, které jsem měl rád a kde tou dobou bydlelo hodně mých bývalých kamarádů. Místo toho jsme skončili na místě zvaném Waterloo, kde s námi pobýval ještě tehdejší přítel mé matky. Nastěhovali jsme se do miniměstečka z obytných přívěsů, jež obklopovalo bahno a psí hovna. Zarezervovali jsme si pojízdnou rezidenci s číslem 20, která byla centrem tohoto mrzutého ekosystému - pouhých pět přívěsů od ulic města a záhadné bílé stavby, kde byly nejspíš všechny pračky a která byla vždy zamčená. Ta budova děsila mou sestru k nepříčetnosti. Paradoxně právě do ní jednoho dne utekla a my ji tam našli. Ani nevím, proč utíkala a vlastně mě to ani nezajímalo - její záměr utéct mi byl totiž dokonale vlastní.

Po několika měsících se matka rozešla se svým přítelem a nastěhovala k nám svou novou nejlepší kamarádku. Nebudu říkat její jméno nahlas, protože pokaždé, když tak učiním, musím kolem sebe plivat a nadávat, ale říkejme jí třeba Corky. Byla to nechutná čtyřicetiletá alkoholička rozdělující svůj čas mezi tři muže, (ne)výchovu své dcery a Slunce by dřív vyhaslo, než by se k ní lidi mohli obracet pro vřelost. Znám zlaté pravidlo a vím, že pokud neumíte o někom říct nic pěkného, nemáte říkat radši nic. Nuže, pokud bych měl mluvit o Corky po celý zbytek svého života, musel bych se podrobit celoživotnímu slibu mlčení. Corky zemřela na rakovinu zhruba před patnácti lety a je to asi ten nejlepší argument pro existenci karmy. Nikdy jsem to nikomu neřekl, ale kdysi jsem každý rok podnikal náročné výlety, abych se mohl vychcat na její hrob. Jediná dobrá věc, jež dala světu, je její dcera Missy, kterou dnes paradoxně nazývám svou nevlastní sestrou.



Byl jsem dítě poznamenané závislostmi a domácím násilím. Každý večer to bylo u nás jako v show Jerryho Springera. Chcete se někdy cítit bezmocní? Dívejte se, jak lidé, které máte rádi, trpí, aniž byste s tím mohli cokoliv udělat. Z toho období mého života vzešla jenom jedna pozitivní věc, a sice fakt, že nikdy nedopustím, aby se něco takového ještě někdy opakovalo. Úroveň ignoranství a špíny, kterou jsem byl bombardován, neměly ve spravedlivém světě absolutně co pohledávat. Názorně jsem pocítil, že když hovno narazí do větráku, rozletí se na všechny strany, a tak jsem jím byl kolem svých patnáctých narozenin definitivně pokrytý. Neexistoval pro mě mír, stejně jako pro mě neexistoval pocit bezpečí. Vše v mém životě se zkrátka obrátilo vzhůru nohama a ne vše směrem k lepšímu.

Sledoval jsem, jak jeden z kamarádů Corky rozmlátil celý talíř s jídlem o obličej mé matky. Kvůli častým hádkám se u nás policie objevovala takřka denně. Má sestra sledovala, jak Corky krade matce z kabelky peníze, a když jí to řekla, nevěřila jí. Pořád jsme se kvůli tomu stěhovali. Pokaždé mi řekli, že už přišel čas na změnu, ale já měl jasno. Nemůžete zůstat na jednom místě, když si na vás sousedé pořád musí stěžovat. Každou chvíli nás někdo mlátil páskem, lopatou nebo pěstmi pokrytými těmi nejlacinějšími tyrkysovými prsteny. Od těch prstenů mám oční víčka mimochodem zjizvená dodnes. Znal jsem dokonale všechny čtvrtě toho místa, protože jedině tam jsem mohl vždy utéct. A když je váš jediný cíl útěk, jak daleko je dostatečně daleko?

Kromě války doma tu ale byla i další nebezpečí. Stojí to upřímně za hovno, když jste tím nováčkem, tím slabým a chudým děckem, tím podivínem v kolektivu. Já byl vším. Pořádné kamarády jsem si nenašel až do střední školy a i tehdy šlo o děcka, která mě kdysi mlátila a věšela na strom cestou ze školy. Neměl jsem nikoho, kdo by mě naučil, jak bojovat nebo si stát za svým. Má duše byla zkurvená bomba a má povaha rtuťový spínač. Chtěl jsem, aby celý zasraný svět shořel v plamenech.

Když jsem si myslel, že jsem odsouzen k věčnému očistci, muzika zachránila můj život.

O metalu, rocku, punku a old school hip hopu si můžete říkat, co chcete, já jenom vím, že Beatles mi v té době neříkali ale kurva nic. Stejně tak je jisté, že neříkali nic za mě. Rádia navíc tapetovala Debbie Gibson, takže se dá prohlásit, že dnešní móda plastové muziky nachází své kořeny už v 80. letech. Mezi vzkvétajícími boy bandy a měkkým pop rockem jsem potřeboval najít něco svého. Potřeboval jsem tesáky a jed. Má generace vyrůstala na Marlborkách, Metallice a všech drogách, ke kterým jste se dostali. Black Flag, Slayer, Motley Crue a Public Enemy mi dali odpovědi na všechny mé otázky. Když už jsem vzdával svůj boj, postarali se o to, aby mé pěsti zůstaly na svém místě.

Nenechte se mýlit - nechlubím se tady. Byl to čistý a jednoduchý boj o přežití.

Možná se tak dostávám k samotnému srdci této knihy. Čemu vy říkáte hříchy, byly mé vysvobození. Díky hudbě a psaní jsem mohl své srdce zbavit hněvu, jenž se v něm hromadil, a rychlost, jakou jsem tak činil, se postarala o to, že jsem nemusel spát tak dlouho, abych byl vystaven svým nočním můrám. Puberta a pěkné lícní kosti umožnily, že jsem mohl ukojit svou touhu. Závist a chamtivost mě přinutily hledět za a mimo tu bohem zapomenutou díru zvanou domov, ačkoliv jsem ještě netušil, že vůbec oplývám nějakým talentem. Obžerství mě přesvědčilo, že chci všechno kurva hned, ať už jsou následky jakékoliv. Pýcha znamenala zhruba to, že jsem nechodil každý den ve stejných otrhaných šatech. Jediný hřích, jímž jsem nikdy nedisponoval, byla lenost. Snad jenom tehdy, když jsem doma vyspával opici druhý den po párty.
¨
Každá sračka vás nakonec dožene, ale když jste ještě mladý, nemáte žádné datum spotřeby. Nemáte ponětí, jak vratký dokáže život být, obzvlášť když vás vaše sobecká vize drží zaměřené na jednom vlastním cíli a ignorujete vše ostatní. Když jste natolik poznamenaný, i peklo vám může připadat jako domov. A proč taky ne? Má takzvaná záchranná síť byla tvořena hromadou bordelu, který se skládal z neustále flámujících pijanů, narkomanů a od přírody nadržených kreténů. Pokud je tímto posledním prohlášením někdo z těch, s nimiž jsem v minulosti žil, dotčen, mám to upřímně u prdele. Život stojí za prd, takže zavřete huby, ať vám neklepou zuby.

A tak jsem šoustal, kouřil, křičel a spěchal skrz životem. Nezkrotně jsem běžel skrz temné aleje a omezenou budoucnost, a to jenom proto, abych se vrátil tam, kde jsem byl od začátku. Nechtěl jsem být despotou v moři ohně. Nechtěl jsem být moucha v hejnu vos. Byl jsem jiný, ale já chtěl být jiný. Je tady rozdíl: Někteří se o to snaží a někteří prostě jsou. Mučedníci vás budou prosit, abyste po nich šlehali kameny, enigma si ani nevšimne prvního útoku.

Chtěl jsem tak moc kamarády, až jsem se začal bavit s jedním starším klukem, jehož rodina bydlela hned vedle nás. Pro účely této knihy mu budu říkat třeba Jason. Jason byl o pět let starší než já a stejně jako já miloval muziku. Dokonce mi ukázal některé kapely, které jsem do té doby vůbec neznal. Každý den po škole jsem chodíval k němu na návštěvu, protože to tam bylo bezpečnější než u mě doma. Bylo to bezpečnější... dokud mě neznásilnil.

Když se na to teď zpětně dívám, asi jsem měl být chytřejší a prozřetelnější, abych tomu předešel. Byl jsem jenom zmatené a vystrašené dítě toužící po jediné osobě, která mu nikdy neublíží. A on se přesně tak choval, protože byl predátor a cítil, že si mě tím dostane na svou stranu. A tak jsem byl ve svých jedenácti letech znásilněn svým nejlepším kamarádem v suterénu jeho domu. Když to skončilo, šel jsem domů a nikdy to nepověděl živé duši. Jasonův dům o týden později shořel. Celá jejich rodina prchla během noci. Celé sousedství si myslelo, že jsem to udělal já. Nikdy jsem ho už neviděl.

Některé jizvy jsou opravdu hluboké a některé rány se nikdy nezahojí, akorát ten sladký hněv přetrvá navždy. Je to prostě tak a já se to naučil akceptovat. Neznamená to, že z toho mám radost, ale už dávno jsem zjistil, že minulosti se prostě nemůžete držet příliš pevně, protože jinak se to lano zapálí i se smyčkou, kterou máte okolo sebe. Tak dlouho jsem byl kvůli tomu naštvaný, až se to stalo jediným důvodem, proč jsem vůbec něco dokázal cítit. Vyžaduje to čas, než takovou křivdu necháte plavat, ale když se odpoutáte od řetězů minulosti, jde to snáz. Někdy musíte být více než pouhým přeživším. Někdy jednoduše musíte za minulostí udělat tlustou čáru.

Následně jsem se odstěhovali od Corky a přišli zpět do toho posraného karavanového městečka, a dokonce opět do maringotky číslo dvacet. Nedělám si prdel. Tehdy jsem byl v osmé třídě a konečně si našel partu skutečných kamarádů, jež byli mým domovem mimo domov. Byli to snílni jako já, ale nedívali se tak daleko. Oni viděli jenom před sebe, já viděl na konec vesmíru. Jak ale něco takového vysvětlit lidem, kterým je to ve skutečnosti úplně jedno? Jediný rozdíl mezi hvězdou a černou dírou je čas.

A proto jsem si chtěl užívat současný stav věcí. Trávili jsme celé dny na hrázi u řeky. Mohli jste se tam dokonale ukrýt. Stavěli jsme si pevnosti z obřích bílých balvanů, které původně měly bránit řece v tom, aby se lidem rozlila na jejich barbeque a satelity za hrází. Podél toku řeky byl navíc les a v něm obrovské stromy, kam až oko dohlédlo. Bylo to trochu jako scéna z filmu Pán much. V lesích jsme taky poznali kouzlo kyselin. Opravdu to nemůžu doporučit: Není nic horšího, než sledovat, jak váš kamarád útočí na strom, protože "nadával na mou matku!" Užívali jsme Robitussin, což je nezdravá a příšerná cesta, jak si navodit stav. Věděli jsme, že nás to pěkně pokurví, ale to nebylo vše. Žrali jsme halucinogenní kaktusy a zhulili se do němoty. Doslova jsme se překřtili chemikáliemi. Chtěli jsme najít svou víru, ale nakonec jsme místo toho našli pocit, že jsme nesmrtelní.

Když jsme se zrovna nesbližovali s přírodou, většinou jsme lítali v po předměstí jako džínoví rabiáti, samozřejmě neskutečně zhulení a mimo jakoukoliv kontrolu. Zaútočili jsme na dům jednoho kluka, kterého jsme nesnášeli, až musela přijet policie. On byl během toho zavřený doma. Dělali jsme cokoliv a kdekoliv. Uprostřed Evansdale je park, kde jsme jednou pod studeným měsícem zapálili všechny stromy a čekali na náš velký soud, který nikdy nepřišel. Neměli jsme k ničemu žádný důvod, protože nás prostě nic k ničemu nevedlo. Co od nás sakra očekávali? Potýkali jsme se s hormony, psychózami, rostoucími cenami a padajícím kamením - prostě vším, co je nebezpečné a zároveň absolutně mimo naši kontrolu. Hříchy, polibte mi - tohle byly naše zkurvené koníčky. Byly to jediné důvody, proč ráno vstát z postele nebo - v mém případě - z vany. Ano, spal jsem asi rok u nás ve vaně, protože nikde jinde nebylo místo. Každé ráno jsem vstal, dal přikrývku a polštář do jedné ze skříněk v koupelně, osprchoval se, vytáhl oblečení z prádelního koše... to vše ve stejné místnosti. Super, že ano?

Jsem rád, že jsem to prožil a teď o tom můžu psát.
Ale ne vždy to bylo na hovno. Bylo to v Evansdale, což je hned vedle Waterloo, kde jsem poprvé jedl Now and Later bonbóny. Když jsem žil v Dewaru, což je hned vedle Evansdale, zjistil jsem skrze další skupinku dětí, že mám celkem vlohy na fotbal. Je legrační, na co všechno si člověk takto v retrospektivě vzpomene. Asi jsem s těmi šílenými postavičkami prožil i dobré časy. Dokonce se našly i chvíle, kdy jsem si nepřipadal příliš odlišný a oni mi nepřipadali jako příliš odlišní ode mne. Svým způsobem mě drželi při životě. Když jsem potřeboval utéct, utíkali se mnou. Když jsem se potřeboval cítit naživu, připojili se. Navíc jsem s nimi založil i jednu ze svých prvních kapel. I přesto jsem jim ale nemohl nikdy věřit. Možná to je ta cenná lekce, kterou jsem si odnesl ze svého pobytu ve Waterloo: Nikdy nikomu nevěřte. Dostalo se mi to tak pod kůži, že s tím mám problémy dodnes. Má žena Stephanie patří mezi ty nejúžasnější lidi, které jsem kdy potkal, a stejně mám občas problémy jí plně důvěřovat, ale jelikož je úžasná, má se mnou nekonečnou trpělivost. Chápe mě a pomáhá mi každý den.

A tak pořád přežívám. Je to důvod, proč mám takovou sílu a odhodlání. Odmítám se vzdát, odmítám umřít, odmítám prohrát, a to pokaždé. Je to proto, že si pamatuju každičké slovo, jizvu a špinavé tajemství. Jsem melodramatická hmota přestrojená za život. Ale aspoň nejsem výmyslem zpoza nějakého konferenčního stolku v kancelářské budově. Za mou existencí nestojí žádní manažeři s jejich posranými meetingy, kteří chtějí svou načančanou popovou hvězdu "Víte... pro děti!" Jsem vším, co se mi kdy přihodilo. Jsem opravdový a mé kosti a kůže jsou připraveny na každý den, který mě ještě čeká.

A tak musím, ač s nechutí, Waterloo asi poděkovat.
Díky, Waterloo. Díky za to, že jsi mě učinilo tím, kým dnes jsem. Díky za to, že jsi mě roztrhalo na kousíčky, které jsem poté musel vlastním úsilím opět skládat dohromady. Díky za to, že jsi mě nechalo hořet zaživa, protože jsem ten plamen použil k tomu, abych bojoval za vše, co jsem kdy dokázal. Díky za tvrdou snahu zničit mou nevinnost, protože jsem se za ni naučil bojovat vlastním tělem. Díky za ukázku těch nejhůře stravitelných skutečností, protože jsem se naučil, že to všechno umím přežít. Díky za veškeré ukázky toho, co by rodiče nikdy neměly dělat svým dětem, protože díky tomu nikdy nebudu špatný na své děti.
Díky za dar se nikdy nevzdávat.

Když vzpomínám na Waterloo, v mysli mi vyvstanou všechna ta malá vítězství, jichž jsem dosáhl. Dohnal jsem se k samostudiu a nespoléhal se jenom na fast-foodový systém školního systému. Když se na mě navalilo příliš sraček, prostě jsem celé dny psal nebo si četl jakoukouliv knihu, která se mi dostala do ruky. Jindy jsem se dohnal k tomu, abych si našel nějaké klidné místo, které se pak stalo mým útočištěm. Naučil jsem se tak například hrát na kytaru i bicí. Písně jsem obvykle psával na druhou stranu svých domácích úkolů. Když jsem je pak ukazoval ostatním, jízlivě se ušklíbali a znevažovali mou práci a vše, čeho chci dosáhnout. Lidé se vám budou snažit namluvit různé bludy, obzvláště když zjistí, že jste talentovanější než oni sami. Proč se to pokaždé opakuje?

Takže jste možná všichni opravdovými "hříšníky". Možná si opravdu zasloužíte všechnu tu špínu, jíž církev zamazala vaše maso. Možná všichni čekáme, až se začneme smažit v Satanově hrnci za duchovní řeči, které máme, když jsme dlouhou dobu bez čehokoliv na práci. Ale co když své hříchy postupně získáváme? Co když jsou hříchy jako pocty? Pokud jsou hříchy opravdu nevyhnutelné, proč se o ně kurva vůbec zajímat?
Vím jenom, co jsem viděl. A viděl jsem fakt, že 98 procent světa si stejně dělá, co se mu zlíbí. Představte si to jako mraveniště vzniklé na hromadě mrtvol, o něž se nikdo nestaral. Většině je jedno, jestli někomu pošlape jeho city a zbytku záleží jenom na vlastním prospěchu. Sobecké hordy koz zoufale se snažících najít na této planetě svůj kousek nebe, než budou definitivně odpáleny do pekla. A tohle je svět, který za sebou necháváme. Tohle je svět, za který padli všichni svatí. Tohle je svět, kde prostě nemůžete věci přehnaně řešit. Zním už trochu zahořkle? Ano, asi zním. Ale to vy jste mě pomohli vychovat, lidi, takže trpte.

Waterloo, Iowa - oáza hnusu uprostřed světa sraček; a takových měst je po celých Státech hromada. Kdyby bylo po mém, buldozérem bych každé takové místo rozebral cihlu po cihle, pak bych vydláždil zem a nechal tam jenom zkurvené parkoviště. Vyčistil bych tuhle planetu, abych zachránil její duši. Je to betonová cysta na hliněné jizvě, která je obtěžována půl milionem jazyků, jež celou oblast rozpraskaly a zničily.
Jedna z mých stránek bude navždy tím každého stébla se chytajícím a v karavanu bydlícím malým vyvrhelem. Občas se mi v noci zdá, že tam opět jsem, načež se s křikem probouzím. Část mého já se velmi obává toho, čeho jsem schopen, a jako každý závislák se snažím každým dnem zlepšovat. Hřeším jako blázen, ale bráním své bližní. Pracuji na něčem každou sekundu svého života a neustále se snažím zlepšovat i jako otec. Nic z toho by se nestalo, pokud bych vyrůstal v nějaké psychologicky neškodné děloze - abych se totiž stal sám sebou, musel jsem nejdřív být jím, rozumíte?

Radikální změna je otázkou rozhodnutí. Rozhodnete se, čím a kým vlastně chcete být, a pokud jste dostatečně silní, máte celý život, abyste se tomuto cíli věnovali. Pokud ne, vydáte se tou jednodušší cestou a budete součástí stáda. Někteří mi říkají, že hřešit je jednoduché a na charakteru se musí pracovat. Já myslím, že se to dá vysvětlit takto: Lidé jsou jednodušší a mít charakter vyžaduje cvik. Hřešení je něco, co děláme, když si myslíme, že se nikdo nedívá.

Nacházím se tedy opět na místě, na němž toto putování začalo: Označení "hříchy" je sračka. Dokáží totiž podnítit kreativitu. Dokáží nás vést k pravdě. Dokáží nás osvobodit. Dokáží nám ukázat, kým jsme nebo kým bychom měli být, pokud nejsme líní přiložit hlavu blíže ke klíčové dírce a podívat se tam. Co nedokáží, je cokoliv změnit.

Toto je ideální chvíle na příběh nebo citát. Asi vyzkouším obojí.
Bylo léto roku 88 a já se zamiloval. Jmenovala se Jenny a byla to ta nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy viděl - tak moc krásná, že ještě donedávna jsem s její tváří srovnával každou holku, která se mi líbila. Měla hřejivé rudé vlasy a jemně alabastrovou pleť, modro-zelené oči a sladkou vůni, která jí byla tak vlastní. Pokud by dnes vešla do místnosti, mohl bych zavřít oči a věděl bych, že tam byla. Byla to láska mého života, tedy "skoro láska". Býval jsem tehdy jako neřízená střela a bojoval jsem se vším, co kolem mě existovalo. Z nějakého zvláštního důvodu se do mě zamilovala také.

Byli jsme spolu celé léto - mladí lidé ztracení v okamžiku a očích toho druhého. Chtěl jsem s ní strávit každičkou vteřinu života, a to myslím vážně. Když jsem byl s ní, z nějakého důvodu už jsem nebyl to dítě, co si nemůže nic dovolit, nemůže ji nikam vzít nebo jí nemůže nic dát. Vnesla do mého světa mír a opravdový život, aby mi to pak všechno mohla vzít. Byla ještě mladá a to samé platilo vlastně kurva i pro mě. O nic víc tam nešlo. Jenomže tehdy jsem podobně neuvažoval a když mě opustila, jako by se pro mě čas naprosto zastavil.

Víte, co jsem tedy udělal? Udělal jsem to, co by v podobné situaci udělal každý neuvážlivý adolescent v mé kůži. Asi o čtyři měsíce později jsem začal chodit s její sestrou a choval jsem se jako ten největší čurák na celé planetě. Ta chudinka si kvůli mě musela projít peklem. Byl jsem takový kretén, až mi její otec právem vyhrožoval, že mě zabije. To všechno jsem dělal, protože jsem byl prostě jenom hloupý kluk, který nic lepšího nesvedl. Udělal jsem to, protože jsem chtěl, aby to ostatní bolelo minimálně tak, jako to bolelo mě, a pokud jsem nemohl ublížit tomu, komu jsem chtěl, alespoň jsem ublížil její rodině. Proč?

"Proč": Kde vůbec začít s odpovědí na tuto jednoslovnou pochybnost? Ať už jsou naše duše velké jakkoliv, co je pro ně větší satisfakcí - láska, nebo pomsta? Odevzdáme raději vše, nebo vše někomu raději sebereme? Tento křemen v našich duších má sílu bořit hranice i srdce a mnozí z nás učinili oboje; včetně mě. Jsme jenom otevřené knihy, které čekají na obracení svých stránek během zataženého odpoledne, a proto rychle zapomínáme na všechny zvraty, jež nás potkávají. Dokážeme se tedy poučit z chyb minulých, abychom je už neopakovali, nebo naopak spočívá naše záhuba právě v jejich neustálém opakování? Pokud je hřích cenou za svobodnou mysl, jaká je pak kurva pointa? Většina z nás si nikdy neurčí žádná pravidla, takže kdo sakra jste, že si mě opovažujete soudit?
Udělal jsem v životě opravdové lidské sračky, protože jsem prostě člověk. Tím nechci říct, že jsem na to hrdý, ale ani si na to nestěžuju a rozhodně nezapomínám. Jsem muž se svou minulostí. Nic víc a - mnohem důležitěji - nic míň. Nikdo nečte v budoucnosti, ale pokud jste chytří, budete číst naopak ve své minulosti a snažit se tyto vědomosti uplatnit pro dobro přítomnosti. S naším časem se snažíme zápolit, jak jen můžeme, nicméně pořád zůstává naším časem. A když se to vezme kolem a kolem, nakonec je to jediná věc, která je skutečně jenom naše. Můj čas se zdá být věčným a doufám, že vy to máte podobně.

Jenny ani její sestru jsem neviděl už přes dvacet let. Je zde velmi solidní šance, že už si ani nevzpomínají na můj zpropadený irský zadek, což bych jenom uvítal. Jenom doufám, že zub času otupil bolest, kterou jsem jim způsobil. Pořád mám ale před očima jejich kamenné tváře, když se ode mě naposledy odvrátily. Kolik byste byli ochotni zaplatit, abyste viděli trpět ty, kteří vám sami způsobili utrpení? Pokud se bavíme o duchovní stránce, rozhodně bych raději ten šek poslal do nebe, než utrácel vyhrané peníze v pekle. Ti, jež milujete, obvykle musí nosit břímě vašich nejradostnějších výšin i nejtemnějších hloubek - to samé platí i pro ty, které údajně nenávidíte.

Vím, že to nikdo nechce poslouchat, ale existují bytosti, které z vás umí dostat to nejlepší a - mnohem důležitěji - i to nejhorší. Je tu jistá chemická či charakterová spojitost, která nás k tomu nutí, ať se nám to líbí, nebo ne. Plyne z toho následující: Předpokládejme, že hříchy jako takové opravdu existují. A teď se sami sebe zeptejte, jestli je větším hříchem, když reagujete hnusně na někoho, u koho víte, že to z vás stejně dostane, nebo je horší, když jste vy ten, kdo na jiného působí tímto stylem? Lidé si to nechtějí přiznat, ale je to tak. Každý máme zkrátka svůj emoční sonar, který dokážeme využít k dobrým, špatným a fakt příšerným věcem.

Bylo to všechno sice dávno, ale zase ne až tak dlouho, víte, co tím myslím? Prach pořád ještě neusedl. Vyrůstat v odpadu je něco jako být hodně inteligentním - drží se to s vámi až do vašeho posledního dne. Bude to s vámi po celý zbytek vašeho života a lidé, před nimiž se snažíte utéct, vás budou pronásledovat jako duchové Ebenezera Scrooge na Štědrý den. Je to jako s rodinou: Vyberete si přátele, rodinu nikoliv. Pokud není zrovna ideální, bude kolem vás kroužit jako temný měsíc a stahovat vás dolů jako smrtelná gravitace. Neříkám to se zlomyslností. Je to zasraný fakt a za moc to nestojí, ale ti silní přežívají. Jedno oko přece vždy máte na cestě, zatímco to druhé sleduje zpětné zrcátko.
Zatímco nad tím tak sedím, vzpomínám si na více věcí, než bych snad sám chtěl. Můj život nebyl hezký. Nebyl ale rozhodně ani nejhorší, přičemž sám sebou jsem dnes hlavně díky situacím, v nichž jsem se nuceně ocitl a rozhodnutím, které jsem v takových chvílích musel udělat. Pokud to znamená, že jsem viníkem navěky, pak to tak asi musí být. Jsem však tady, abych činil: neočekávejte, že mě bude přehnaně zajímat, když náhodou někomu zkřížím plány. Život totiž není tak jednoduchý. Proto se tomu říká "life". To slovo totiž obsahuje jak "lie" (lež) tak "if" (jestli). A teď se jenom musíte rozhodnout, na které straně barikády jste: Obsahuje váš život lež, nebo je pouze jedním velkým jestli? Žádná varianta vlastně není úplně špatná, ale aspoň máte nad čím přemýšlet.
Teď následuje jeden horký kousek nezajímavosti, který by vás mohl zajímat. Otevřete si Pepsi a upravte polštář, strejda Corey vás totiž kurevsky vyděsí.

Narodil jsem se 8. prosince roku 1973. Na první pohled asi nikterak zajímavá informace. Započtěte do toho ale následující: Jim Morrison se narodil 8. prosince 1943 a zemřel mladý. Sam Kinison se narodil 8. prosince 1953 a zemřel mladý. Frank Sinatra Jr. byl unesen 8. prosince 1963. John Lennon byl střelen a zabit 8. prosince 1980. V noci 8. prosince 1984 došlo k neblaze proslulé autonehodě Vince Neila, při níž zemřel bubeník Hanoi Rocks Razzle. Myslel jsem, že jsem prokletý.
A tak jsem si dlouhá léta myslel, že umřu ve věku jednadvaceti let. Zdálo se mi o tom prakticky pořád. Nikdy jsem neviděl svou budoucnost mimo plameny mládí. Jo, teď to zní jako pěkná sračka, ale v té době jsem tím byl doslova posedlý. Teď si tak říkám, jestli to nebyl jeden z vedlejších účinků života v prdelákově. Chtěl jsem utéct bolesti života, abych zjistil, o čem že život vlastně je. Nebo jsem si to možná jenom vsugeroval, abych si mohl maximálně a bez výčitek užívat. Sakra, byl jsem fakt hlupák. Můžu z toho vinit akorát ignoranství mého mládí, protože každý starší by z toho vyšel lépe nebo by mu aspoň došlo, že v tom něco nehraje.

Můj kamarád "Dimebag" Darrell Abbot byl zavražděn na mé narozeniny: 8. prosince 2004. Hodně mi chybí, obzvlášť když vidím sračky, v nichž se potácí naše scéna. Z jeho smrti ale neviním nějaké prokletí. Za jeho smrt může šílené násilí způsobené chorou lidskou bytostí. Za jeho smrt může nečekaný čin, velmi sobecký čin, který nám sebral jednu z velkých ikon světa, který je chudý na originalitu. Pamatuji si na tu noc, ale ještě více vzpomínám na časy, jež jsem mohl strávit se svým přítelem.
Naučil jsem se proto ignorovat pověry mládí a brát život takový, jak sám přichází.

Dnes je mi sedmatřicet a nevím, jestli jsem chytřejší, než jsem byl včera. Jednu věc vám ale povím: Bude se vám žít lépe, když se nebudete upínat k tomu, co si myslíte, že víte. Je lepší znát svou cestu z kopce, než se mermomocí snažit vyšplhat na horu, kterou vůbec neznáte. Mnohokrát jsem byl postaven před záhady mimo mé chápání a sledoval hotové "génie", kterak se to snaží vyřešit. Někdy je lepší se učit s ostatními, než předpokládat, že víte něco víc. Co vím tedy já? Nic moc, ale více než většina... možná. Ale aspoň si to umím přiznat. Mám na hodně věcí své vlastní odpovědí, ale neustále jsem připraven se něčemu přiučit. Můžete se osprchovat a pořád nechávat skvrny na oblečení. Můžete toho vědět opravdu hodně a přitom pořád vědět hovno.

Proč jsem vlastně kurva vložit tuto kapitolu do mé knížky? Je to kvůli mým hříchům, nebo hříchům ostatních? Je to kvůli příšerám v mém šatníku, nebo těm, které nechali ostatní lidé v mém domě? Nejspíš chci tím vším říct celému světu, že ať už jste odkudkoliv, neznamená to, že vás to předurčuje či definuje. Nemusí vás to ovládat. Váš problém nemusí být problémem ostatních. Lidé se prostě nikdy nezmění a vy s tím těžko něco uděláte, ale můžete se pokusit nad to všechno povznést. Nemusíte být vězněm. Můžete být svým vlastním zasraným hrdinou. Stydím se za to, co všechno jsem udělal? Někdy. Lituju něčeho z toho? Záleží. Udělal bych to celé znovu? Ano. Nežiju ve Star Treku: Nevyjebávám s kontinuitou času a neměnil bych nic z toho, čím jsem.

Zdá se, že můj výlet do uliček nočních můr pomalu končí. Sbohem mentální nepořádku. Mluvil jsem o rodině a veškerém pekle, kterým je obalena. Mluvil jsem o životě a veškerých bouřích a kulkách, jež přináší na stůl. Mluvil jsem o následcích výčitek a škodolibosti, kterou vám způsobuje pohled na mrzké životy vašich nepřátel. A to jsem pořád jenom na začátku. Pořád jsou věci, které - ač jsou neskutečně hrozné - vám nepřiznám, protože chci ochraňovat zbytky své rodiny. Zákony byly porušeny, důkazy byly spáleny, ale noční můry přetrvávají, ty strašlivé noční můry pořád přetrvávají. Tuto kapitolu jsem však napsal, abych obhájil své myšlenky, nikoliv abych měnil zbytek své knihy v nějakou ostentativní "podívejte se, kdo jsem" autobiografii. Nepíšu si debilní deníček, snažím se zde mluvit o hříchu a sračkách, na nichž vplouvá do našich životů.

Chcete vědět, kým jste? Rozhodněte si to sami. Nenechte své okolí, aby vám nakecávalo něco o vaší identitě. Nenechte své rodiče ani rodinu, aby vám ukládaly smysl vašeho já. Nenechte svou minulost ovládat budoucnost. Všechny tyto věci jsou čistě pod vaší správou. Rozhodujete se sami. Síla vás bude provázet, slabost vás ukryje za bídné omluvy. Jasně, blbé dětství může být cestou, jak se zbavit nutnosti "dobrých rozhodnutí". Jenže na tomto světě je spousta lidí, kteří vyrostli za "normálních" podmínek a docela hodně z nich jsou naprostí čuráci. Pokud se budete schovávat za příklady, proč nebýt zodpovědný za svá rozhodnutí, postavíte si tím obydlí v temnotě: sám, ve strachu a náchylný k hrozivým zábleskům násilné sobeckosti. Takové sousedství bude vždy pozadím pro nesčetné množství fantaskních tragédií. Udělejte sami sobě laskavost a vyhněte se tomu.

Jinými slovy, pokud chcete být zmrd, buďte jím a za nic se neschovávejte. Nebo se dokonce snažte být tím největším zmrdem na světě. Proč ne? Aspoň budete mít ze své nicotnosti a bídy radost. A není právě o tom vlastně lidský život? Musí být, protože podle všeho je spokojený život mimo řád zkurvený hřích. Jak si to kurva mohli dovolit? Jak si mohli dovolit soubor přirozených lidských impulzů prohlásit zasranými hříchy? Proč? Cítí se provinile za svůj hřích závisti lidem, kteří dokáží opravdu a slastně žít?

Řeknu vám jedno, pokud mě otroctví v městě Waterloo něčemu přiučilo, je to následující: Život, který zachraňujete, může být váš vlastní, ale životy, za něž bojujete, vám jednou mohou pomoci. Raději budu plýtvat časem ukazováním na pokrytce, než abych kompletně rezignoval na všechny ostatní a přestal lidi nutit k přemýšlení. Jasně, vypadá to dobře a ta role mi sedí, ale je to fakt unavující práce, kterou můžete vykonávat jenom s nekonečnými galóny černé kávy, stovkami cigaret, cukrem, tukem a hodinami hrozných sraček v televizi. Dělám to pro vás - tak si naserte.

Vlastně jsem byl jenom sirotek s velkou rodinou. Válčil jsem sám se sebou i s ostatními a pořádně ani nevím, kdo ty bitvy vyhrál. Jsem enigmou, která si nechala narůst číro, potom šla na mulleta a zase obráceně, aby si mohla stěžovat na obojí.

Romantizovat můj pobyt ve Waterloo by bylo zlehčováním sraček, jimiž jsem si musel projít, ale jenom díky těm zážitkům jsem dnes tím, kým jsem. Ta prostá dichotomie mi celkem vyjebává s mozkem. Nikdy se tam už nechci vrátit, na druhou stranu si ale pamatuju každé místo, které jsem tam navštívil, každého kamaráda, co jsem tam měl, každou školu, každý dům, každou autobusovou zastávku, každou stezku, každou holku, každý divoký víkend a každou jednu minutu, protože jsem byl aspoň naživu. Možná mě to pořád sere, ale pokud si pamatujete každý úder svého srdce, muselo na tom místě být i něco dobrého. Prostě muselo.

Když prudce zabrzdíte, cesta zůstane vždy trochu nerovná. Taková cesta vede jenom k bolesti srdce, a tak se raději zamyslete, než padnete na úplné dno a musíte brzdit. Najděte si krásné místečko k zastávce a dejte si život dohromady. Až se potom vrátíte do svého auta, pusťte si nějakou fajn muziku a jeďte dál. Pokud budete mít štěstí, necháte to potlačované místo někde za sebou.

Mé hříchy se tedy zrodily v městečku menším než největší město na Rhode Islandu a má duše poznala tvrdé následky. Můj ocelový skelet je však díky tomu pevnější než kdy jindy. Jenom si přeju, aby můj svět nebyl občas tak temný. Ale ať už je to jakkoliv zlé, ať už jsem jakkoliv ztracen ve vlastním šílenství, pokaždé se zhluboka nadechnu a uvědomím si, kolik kilometrů mě dělí od těch strašlivých končin. Pořád nejsem v městě Waterloo roku 1984. Jsem teď tady, a to se svou rodinou, se svými sny i s mým rozumem. Ať si jde zbytek světa svým směrem. Nebudu kvůli tomu truchlit.

To zní dobře. Vlastně to zní naprosto skvěle.
A teď, kde jsem to byl?