Mám takové tušení, že svou myšlenku o tom, jak jsou Coreyho sólová vystoupení super už jenom díky výživné interakci zpěváka se samotnými fanoušky, kteří se jej ptají na zhruba milionkrát zajímavější otázky než profesionálové z hudebních časopisů, jsem zde už asi zmiňoval, nicméně opakování je matka moudrosti a následující sprška videí je jasným důkazem toho, že na tomto tvrzení určitě něco málo pravdy bude. Tak se pohodlně usaďte, možná se dozvíte něco nového:

- "Proč si v průběhu let řval jinak?"

CT: "To je velmi dobrá otázka. Zajímá se, proč jsem změnil na albech "Vol.3" a "Come What(ever) May" svůj řev, abych se pak zase vrátil k tomu původnímu. Asi víte, že na "Iowě" a první desce Stone Sour to byl mnohem níže položený řev. Jsem prostě typem člověka, který se neustále snaží o nějaký vývoj, pořád zkouším něco nového. Klid, ne vždycky to funguje. Na těch albech to třeba moc nefungovalo. Mám ty desky hodně rád, ale s odstupem času si přeju, abych se tam mohl vrátit a odzpívat to trochu níže, protože tehdy jsem byl čerstvý abstinent. Tedy, spíš jsme prostě nepil, protože jsem nebyl součástí žádného programu. Jenom, aby bylo jasno, protože je rozdíl mezi abstinentem a člověkem, co nepije. Já prostě nepiju.

Ten pocit 'Kurva, já si pamatuju úplně všechno, to je docela na prd' byl pro mě tedy hodně nový. Došlo mi, že s touto změnou v životě by to chtělo vyzkoušet i něco nového, i když na "Vol.3" to ještě nebylo tak vysoko jako na "Come What(ever) May", což pro mě byla hodně bolestivá nahrávka a celý den jsem se musel přemáhat. Věc, kterou jsem si pak uvědomil, byla, že si to užívám a mám to rád, ale nejsem to prostě já. Není to ten nízký .... (zde si musíte pustit video pozn. C(8)). Ale určitě toho nelituju, ani nemůžu, protože to jsou prostě časové segmenty, za kterými se můžu ohlédnout a říct si 'Ok, byl jsem zhruba tady, když k tomu došlo'. Z nahrávání těch desek si pamatuju každičkou sekundu každičkého dne, zatímco z "Iowy" si toho kvůli alkoholu příliš nepamatuju. Chlastal jsem tři zkurvené flašky Jacka Danielse denně, když jsem tu desku nahrával. Ne, ne, ne, ne.. to není dobré. Věřte mi... když se probouzíte s lahví a potřebujete další, abyste večer usnuli, tak je to problém. Tak je to hodně velký problém, protože tím pouze maskujete věci, které si nechcete přiznat. Když jsem s tím přestal, najednou bylo všechno lepší. Jsem mnohem zdravější, jsem lepší kamarád, lepší otec, lepší manžel a lepší osoba - a to je vše, oč můžu žádat."


- Jaké bylo pracovat s Maxem Cavalerou a co museli Slipknot udělat, aby si jich všimli v Roadrunner Records?

"To jsou dvě velmi dobré otázky. Max byl vlastně asi první z těch lidí, které jsem potkal a říkal si... (zde si musíte pustit video pozn. C(8)), protože jsem byl velkým fanouškem Sepultury. Říkal jsem si 'Kurva, vždyť to je Max Cavalera!'. A do dnešního dne k němu cítím pořád to samé. Vše se to seběhlo tak, že mi nejdřív poslal muziku, k níž jsem napsal svou část textu, zatímco on psal tu svou a nevěděl, na čem makám já, takže to v tu chvíli bylo skoro kompletní. Když jsme pak vstoupili do studia, trvalo nám asi jenom hodinu, než jsme nahráli celý song 'Jumpdafuckup' a to myslím vážně. Bylo to jako lusknutím prstu. Je to nakonec jedna z mých nejoblíbenějších písní; navíc jsem měl možnost to se Soulfly hrát několikrát živě a to byla vždycky sranda, protože jsem se jenom podíval na Maxe a on se děsně smál, na což jsem mu řek 'Já vím!' (zde si musíte pustit video pozn. C(8)). Pracovat s ním bylo ale opravdu fantastické, už jenom kvůli tomu, že on a jeho rodina ke mně byli vždy velmi vlídní a navíc na tom můžu stavět, protože to dobré se vám pokaždé vrátí. Když pošlete do světa něco dobrého, vrátí se vám to."

"A teď něco k Slipknot - Roadrunner nás odmítli hned třikrát. Abych to upřesnil, odmítli je třikrát, než jsem se k nim přidal já. To je skutečně pravda a nesnažím se říkat sračky o ničem, protože před mým příchodem do té kapely jsem byl velkým fanouškem Slipknot a navštěvoval jsem všechny jejich koncerty. Navíc jsme tehdy s nimi dělali koncerty jako Stone Sour, takže jsem ty kluky znal, byli jsme přátelé. Když jsem se k nim ale připojil, něco se tam změnilo a lidi z Roadrunner Records nás přijeli ještě jednou obhlédnout. To už bylo v době, kdy jsme měli něco připraveného s Rossem Robinsonem, takže je hlavně nutné přiznat hodně velkou zásluhu Rossovi, protože to byl právě on, který jim byl schopen popsat naši kapelu, chápete? Když už to jednou pochopili, byli všichni pro. A poslední věc, kterou řeknu k Roadrunneru - nikdy nedělali obstrukce ohledně ničeho, co nás kdy napadlo. Nechali nás jít vlastní cestou a dělat si naši vlastní věc, což je fantastické, protože v dnešní době už podobnou svobodu příliš nedostanete. Jsem za to strašně rád."



* vysvětlivky:

(zde si musíte pustit video pozn. C(8)) - Corey doplňuje svůj výklad grimasami a zvukovým doprovodem, který by v psané formě vypadal příliš pošukaně.