Tuzemská hip-hopová extratřída James Cole je dost možná nejslavnějším pravidelným čtenářem našeho webu, a proto si zaslouží privilegia, na něž si mohou běžní smrtelníci, kteří nemají stránku na Wikipedii, statisíce přehrání na Youtube a jednu zatraceně legendární kariéru v zádech, nechat zajít chuť. James je zkrátka borec, a ačkoliv jej široká veřejnost zná hlavně coby úspěšného MC, bystří vědí, že minimálně stejně rád nahlíží i do světa metalového - Slipknot nevyjímaje (přečtěte si naše interview z konce roku 2013).

Když tedy Kapitán Láska poprvé zažehnul motory směr polský koncert Slipknot, jeho exkluzivní report byl záležitostí vpravdě nevyhnutelnou.



Na svůj první Slipknot koncert se chystám od roku 2010. Začal jsem je poslouchat asi týden po tom, co byli v Ostravě. Potom odešel Paul a myslel jsem si, že je vše v prdeli. Během Memorial Tour jsem na ně chtěl jet do Turecka a spojit to s cachtáním v moři, jenže jsem se tu sezónu malém ucachtal v chlastu a málem si udělal výlet do léčebny. V roce 2013 odešel Joey a tak jsem si opět říkal, že je vše v hajzlu. Samozřejmě když na začátku tohoto roku jezdili všude kolem nás, byl jsem dlouhodobě mimo Evropu a vrátil se den po posledním koncertu.

Naštěstí se nakonec všechno poskládalo. Sólový koncert během festivalové sezóny, 500 km od Prahy, v zemi, kde se ještě neplatí eurem a jsou tam ty nejmilejší a nejlepší holky v Evropě: Polsko. Fajne. Vyrazilo se na hned.

Mickiwieczovu třídu mohli rozkopat jindy. Mezi hotelem a námi bylo sice jen 500 metrů, ale tak 2 hodiny poctivýho kufrováníčka v zácpě. Z oblíbeného města Davida Lynche se vidělo hovno. Nic, co by nespravil flirt s recepční.

Do Atlas arény se vyrazilo s předstihem, aby se stihlo: merchandise, pivísko (hrůzostrašná mrdka Tyskie) a zapiekanka. Polák má všechno hezky zorganizované, čeká se minimálně: pije se rychle, chčije se rychle. No ale pak přišlo masivní zklamaní: nabídka merchandise. Vezl jsem s sebou masivní tlumok a kapsu naditou PLNY - chtěl jsem rabovat, chtěl jsem nakupovat jak pomatená blbá děvka, peníze mě pálily v kapse do péra. 2 ušmudlaný trička jak z tržnice, jeden dámskej nátělník a mikina za 1500 s logem. Wtf. Chodili jsme kolem toho s Polákama a bylo nám zle. Začali se vyrábět omluvný příběhy: "třeba to vyprodali minule", "třeba je ojebala firma, co jim dělá merchandise", etc., moc to nefungovalo. Šlo se dovnitř na pivísko, aby se zapomnělo.




Měli jsme pohodlná místa na tribuně. Jsme přece jenom už starý zhýčkaný zmrdi, a dobrodružství má svoje meze. Hezký místa to byly. Bylo vidět všechno na hezky, pivísko se pilo a nožička přes nožičku.

19:45 spustila moje milovaná Gojira. Už jsem je dvakrát viděl naživo a tohle byl zatím vrchol. Nádhernej zvuk. Kopák tlustil a mlaskal, basa bublala jako hutná voda, kytary jak na desce, Duplantier zpíval jak pánbů. Minimální stage setup s decentním svícením, který hrozně sedělo k náladě setu. Tahle kapela je výjimečná, jsou to umělci, řvou a rvou svoje písně z toho nejpoctivějšího srdce. Mrdalo to, artovalo to, v setu všechny největší bomby jako The Heaviest Matter of the Universe nebo Art of Dying. Polákům se Gojira taky líbila, nejsou to takový gumísci jako u nás, kde se týhle kapele tolik nefandí. Ultimátní předkapela.

Potom další pivečko, zapiekanka (zamražená fantasmagorie - půl metru pečiva se sýrem a žampionama) a čekání na 9 jezdců Apokalypsy. Za plachtou probíhá přestavba, mlaská kopák. Ve 21:35 se začnou linout první tóny XIX. Opona padá a rozjíždí se Sarcatastrophe. Jsou tam všichni a jdou na mě mdloby. Nyní je čas se vypořádat ještě s druhým zklamáním toho večera a potom už jenom básnit - zvuk stál zvláštním způsobem docela za hovno. V momentě, kdy se do toho opřeli, se z toho stala placka. Gojira měla nadejchanej, načechranej, plnej zvuk a tohle bylo nějakým způsobem trochu v prdeli. Jako by nestačil aparát nebo to někdo na konci hrozně přelimitoval. V těch nejintenzivnějších polohách se to celý zcuklo, chrčelo to, chroptělo, nebasovalo, bicí šustili. Tím končím popis toho nemilého. Nejde o to, že by tím automaticky koncert stál za hovno, jenom to byla škoda. Škoda, protože to, co Devítka předváděla, to se musí zažít. Něco už jsem viděl, ale tohle je jiná liga. Tohle je naprosto nedotknutelná dimenze intenzity. To, co se na vás valí, je usměrněné peklo.




Pokus o nějakou analýzu: Corey zpívá naživo jako kdyby sestoupil z Olympu. Obávám se, že je to ten nejúžasnější frontman metalový kapely, co kdy kráčel po týhle zemi. Řev, kterej vás vezme do pekla a zpěv, kterej vás pošle mezi anděly. Jim a Mick hrajou k posrání dobře. Novej bubeník jede s totálním nasazením. Clown a Nosál strávili celou dobu na svejch sudech. Sid dělal šaška a skákal z dvaceti metrů po hlavě. Pana Ježečka jsem moc neviděl. Basu bylo blbě slyšet. Stage s plamenama, pekelnej cirkus, nahoře hezky s rohatou hlavou. Ale co popsat nejde, je ten puls, co se line, ta jednota, tohle je Kapela. Energie z jinýho světa. Setlist nabušenej k omdlení, vrchol byl pro mě Custer. Na Spit it out si lidi sami sedli a Corey z toho byl v hajzlu a tvrdil, že to je poprvý, co se to stalo. Poláci tvořili circle pity jako diví a já byl rád, že jsem na tribuně jako dědeček. Z nový desky bylo kromě intra a Sarcatastrophe a Custeru ještě AOV, Killpop, Devil in I. (Sic) zazněla jako penultimátní a poslední byla Surfacing.

Šli jsme pryč a hulili jednu za druhou. Tohle se musí zažít. Je skvělé být fanouškem Slipknot a moje další přání směřuje k tomu vidět je na opravdu dobrým zvuku. Long live maggots!


James Cole v sedmi minutách: