Perkusionista a samozvaný vizionář Shawn "Clown" Crahan si dal dostaveníčko s reportérkou serveru CityBeat.com Amy Harris, aby společně probrali aktuální dění okolo Slipknot i Shawnovy hlubší náhledy do podstaty devítky.

CityBeat: Jste docela šílenci. Zranil už se během tour někdo z vás?

Shawn Crahan: Každý den.

CB: Vážně? Jako ibuprofen nebo doktor?

SC: Zrovna poslední dobou si musím odsávat každých 5 dní zhruba 10 až 40 ml krve z mého kolene.

CB: Mírníš se kvůli tomu na pódiu?

SC: Ne, byl jsem s tím totiž na operaci kvůli jednomu debilnímu incidentu, co jsem měl v Austrálii. Skočil jsem ze svého zvedáku a rozmlátil si celkem koleno včetně menisku. Musel jsem tedy na operaci, která proběhla těsně před začátkem tohoto turné. Neměl jsem proto žádný čas na rehabilitaci, ani jsme nezačali s doktory žádnou terapii. Chápu, že to není žádná omluva, ale prostě jsem to neměl kdy stihnout. Hned první den turné jsem na to pak doplatil, ale vše je v pořádku, protože tu krev si uchovávám. Mám u sebe všechny stříkačky a tak podobně. Vytvářím tím umění. Už mám docela pěknou sbírku umění mé bolesti. Každý z nás si ale prochází něčím podobným téměř každý den. Například Sid má teď podezření na kýlu a navíc něco s ramenem, takže asi bude muset jít na rentgen.

CB: Měníte teď kombinézy s každým tour. Kdo je vybírá a přichází s jednotlivými nápady?

SC: Dalo by se říct, že vizionářem v tomto ohledu jsem já. Tím ale nemyslím, že stojím úplně za vším. Nyní, jelikož náš baskytarista odešel, se ohlížíme do minulosti. Současné kombinézy jsou tak kombinací těch z prvních dvou desek. Nosil číslo dvě, takže na tvorbě druhé desky měl skutečně velký podíl. Chtěli jsme prostě dát fanouškům v Americe něco speciálního. Kdyby se to všechno nestalo, asi bychom nyní dokončovali tour cyklus k páté desce a pomalu se chystali to zabalit. Jenže všechno je jinak, a proto se dělíme o náš myšlenkový proces touto formou s fanoušky. Oni ho už nevidí na pódiu, stejně jako ho tam nevidíme ani my. Jsme v tom prostě společně.

Pomalu ale proces vstřebávání jeho ztráty končí. Neznamená to ale, že by něco končilo a něco jiného naopak začínalo. Nikdy si už neprojdeme novým začátkem. Navždy zůstaneme devítkou. Nyní se chystáme ukončit to sporadické koncertování na uctění jeho památky. Poté si dáme pauzu, napíšeme desku, nahrajeme desku, připravíme turné, vyrazíme na turné, vydáme desku a pak ji budeme podporovat. Jestli ale někdy na pódiu bude další člen, to nevím. Možná tam jednou s náma bude skutečně nějaký baskytarista stát. Zatím nad tím ale nepřemýšlím, protože to je strašně daleko.


CB: Je vám pod těma maskama horko?

SC: Nikdo kromě devítky toto nepochopí. Když si to sundáte a podíváte se do zrcadla, je to, jako byste vstoupili do Knot kostela, přišli k oltáři Knot a dali Knot kázání všem věřícím v Knot. Když dohrajete koncert a sundáte ze sebe celou výstroj, víte, že jste tomu v ten den odevzdali 190 procent svého života. I když třeba nemám čas zavolat své ženě, neudělám nic na počítači nebo mám prostě den, kdy se mi nic nechce dělat, vždycky vím, že na pódiu jsem odevzdal 190 procent a cítím se být spasený. Dělám to jenom proto, abych našel mír. S mírem totiž přichází i válka, a já sám se sebou bojuju každý den. Má žena je tu naštěstí pořád pro mě. Také mé děti jsou tu pro mě, ale zároveň jde o svébytné osobnosti. To, co tu pro mě bylo ale odjakživa, je muzika. Byla tu i v dobách, než jsem poznal svou ženu. I kdyby se náhodou mělo mé ženě něco stát, byla by tu hudba, která by mi pomáhala, abych se s tím vypořádal. To se snad nikdy nestane, ale jenom chci říct, jak důležitá pro mě muzika je. Dlužím jí všechno.

CB: Pracujete na mnoha vedlejších projektech. Je v kapele někdo, komu se to nelíbí?

SC: Možná ze začátku to pro některé z nás bylo trochu zvláštní, protože všichni byli hodně koncentrování na Knot, ale časem to bylo akceptováno, protože každý z nás je nesmírně kreativní na mnoha různých levelech. Chcíli trvalo, než jsme to pochopili, ale teď s tím nemá nikdo problém. Kdybych někomu měl vysvětlovat, kolik úsilí nám dalo, abychom se takto vypracovali, asi by to nepochopil. To množství práce bylo neskutečné. Mohl bych vyprávět příběhy o tom, kolik jsme toho museli vykonat, aby toto všechno kolem začalo fungovat. Vedlejší projekty jsou rozhodně fajn. Dokonce bych jim ani neříkal vedlejší projekty, protože Stone Sour beru hodně vážně. Je to samostatná kapela se svou vlastní hodnotou, která má svou vlastní fanouškovskou základnu a prožívá velké úspěchy. Něco takového přece nelze nazvat vedlejším projektem. Bylo by to neuctivé vůči Coreymu, Jimovi a zbytku kapely, protože vložili ohromné úsilí do toho, aby jim to takto fungovalo.

To spíš mé hudební aktivity jsou vedlejším projektem, protože jde v podstatě pouze o jammování. Co jsme s tím začali, stihl jsem založit už tři jiné kapely, přičemž žádná nedokázala ani hovno, ale mně je to jedno, protože mě baví hrát a hlavně jsme se neopakovali. Vyšla mi popová nahrávka, vyšla mi hard rocková nahrávka a vyšla mi psycho-rapová nahrávka. Od té doby, co Paul umřel, se ale spíš koncentruju na mé umění, protože se hudebně cítím trochu vyčpělý. Vedlejší projekty jsou ale prostředkem, jak dělat něco, co vám neumožňují Slipknot. Je to rozhodně zdravé.