Coreyho slova o promyšlené interaktivitě nového disku "House of Gold and Bones" nebyla jen bohapustým mlácením prázdné slámy. Důkazem budiž následující užitečný widget, který výrazně usnadňuje orientaci v dosavadním světě domu ze zlata a kostí. Je libo kompletní texty s malou nápovědou, jak budou v chystaném komixu zhruba vypadat hlavní hrdina a jeho věčný nepřítel Alan? Text písně "My Name Is Allen" vás zavede dál, než jste si možná původně odvážili představit..

Až si příště pustíte rádio a uslyšíte někoho, kdo zpívá, jako by mu někdo sevřel koule do svěráku a jeho následný hrdelní výkřik prohnal počítačem, vězte, že nejste jediní, komu se zastavil rozum nad současným vývojem populární muziky. Naprosto stejně to totiž vidí i Corey Taylor:

Bloody Disgusting: Jak vidíš hudební styly ve srovnání s těmi před pěti či deseti lety?

Je to trošku depresivní (směje se). Opravdu to tak je. Během let toho bylo spoustu vykradeno. Dnes to vypadá jako zvláštní mix 60. a 80. let. V 60. letech šlo totiž v hudbě hlavně o singly a k tomu připojte ten zvláštní, příšerný, nuceně popový zvuk z let 80. Teď je v hudebním průmyslu spousta lidí, kteří nemají žádný talent, protože jejich nedostatky zakryje technologie. Ti všichni teď přicházejí se svými singly, a protože venku jednoduše nic jiného není, lidi se tím nechají krmit jako hamburgery. Celé odvětví je teď hodně, hodně zkomercionalizováno, což by mi bylo defakto jedno, kdyby ti lidi měli alespoň talent. Když něco poslouchám a zjistím, že z toho někdo udělal sračku, okamžitě to vyhazuju z okýnka mého auta. Řešil jsem to zrovna včera, protože v televizi opakovali Grammy - řekl bych, že tři ze čtyř nominovaných byli auto-tune (koule ve svěráku prohnané mašinkou viz. Lil Wayne pozn. C(8)) zpěváci. V takovém případě byste neměli být nominováni na nic, co se pojí se zpěvem. Měli byste být nominováni v nějaké instrumentální kategorii, protože za vás všechnu práci vykonal počítač. Pokud zníte víc jako klávesy než jako člověk, neměli by vám umožnit odejít s jednou z těch cen. Samozřejmě jsem v tomto ohledu v minoritě, což mě sere ještě víc.

Bloody Disgusting: Myslíš si tedy, že je dnešní generace líná nebo snadno zmanipulovatelná? Jak se to podle tebe odrazí na hudebním průmyslu a hudbě jako takové?

Myslím, že pokaždé je jedna polovina generace svým způsobem líná. O to lépe pak ale zákonitě pracuje ta druhá. Myslím, že generace, jež si ujíždí na všech těch popových věcech, bude stejná jako ta, která kdysi poslouchala Ricka Astleyho. Kvůli tomu, jak technologie ničí muziku, se prostě musí zrodit generace, která půjde zcela proti proudu. Na cestě je podle mě hodně poctivých rock 'n' rollových kapel. Doufám. Je to trochu depresivní, když vidíte, jak téměř celou scénu tvoří auto-tune zpěváci a všechny ty zkurvené hipster indie kapely, které jsou teď v každé reklamě. Časem to ale bude jako se mnou. Vyrůstal jsem v 80. letech a na tehdejší popový odpad jsem říkal jenom něco jako "Co to má být?", takže jsem se pochopitelně uchýlil k thrash metalu, potažmo k punkové a hardcore scéně, což mi vytvořilo dobrý základ k tomu, abych tvořil hudbu, kterou dnes dělám. Ta druhá část nové generace se podle mě zjeví v nejzbližších pěti letech.

Na začátek se musím omluvit za nepříjemnou mýlku z minula. Krásná děva z předchozí novinky týkající se svatby Micka Thomsona bohužel není jeho novou manželkou (jo, taky mi ještě teď způsobuje noční poluce), nýbrž výsledkem mé laxnosti v práci s Googlem, které jste si ale naštěstí vy, svědomití čtenáři, už dávno všimli, a tak mi do e-mailové schránky přistálo tentokrát už zaručeně skutečné a nefalšované svatební foto. Zde jsou tedy šťastní novomanželé a sbírka komparzistů jako bonus (levé myšítko na fotku pro zvětšení):

Celý den je rázem tak nějak sluníčkovější, že ano...

Josh Rand nepatří zrovna mezi nejvýraznější tváře rockového světa, když jde ale o pořádný riff či kytarovou vyhrávku, našli byste jen málo povolanějších. V následujícím mini-rozhovoru Josh hovoří například o procesu tvorby konceptu "House of Gold and Bones" či pozvolném zrodu aktuální hitovky "Absolute Zero".

Jak vypadal zrod desky? To Corey prostě jenom přišel a prohlásil "Toto je náš další cíl"? Jaká byla tvá reakce?

"Vlastně to celé začalo loni v říjnu. Šel jsem k němu domů a on mi přehrál pár útržků, na kterých už tehdy pracoval, a řekl mi o celém tom konceptu. Okamžitě jsem z toho byl nadšený, jelikož mi připadalo, že z hudebního hlediska si budeme moci dělat, co chceme. Ne snad, že bychom už něco takového nedělali v minulosti, otevřelo nám to ale nové obzory. Píšeme jako kapela, přičemž my se staráme o muziku a on je výhradní textař. Hlavně mi šlo o to, abychom docílili něčeho agresivnějšího než na Audio Secrecy. Ptal jsem se ho tedy, jestli můžeme jít tímto směrem. On okmažitě souhlasil. V prosinci jsem mu pak začal předávat i můj vlastní materiál. Následně jsem letěl do Jacksonville, kde jsme s Jimem trochu jammovali, protože takto on prostě tvoří hudbu. Své party mi začal posílat taky Roy a v lednu už jsme vstupovali do studia v Des Moines."

Všechny texty tedy píše Corey, anebo jej občas někdo doplní? Jak vlastně vypadá vaše hudební chemie?

Vždycky dělá texty sám. Jednou za čas se někdo zeptá "Co třeba zkusit toto?" nebo řeknu "Tento řádek mi nesedí", celkově je ale textařem on a pro tuto desku napsal speciální příběh, takže... Po hudební stránce to vypadá zhruba tak, že sepíšu základní kostru písně, kterou mu následně předám, aby mi řekl, jestli to má nějaké mouchy, nebo už tomu chybí pouze dopsat text. Jim má pak na zvuk skladby také zásadní vliv. Skvělým příkladem je třeba "Absolute Zero". V roce 2008 jsem za ním letěl na Floridu a na jednom z jeho hard disků slyšel ústřední riff. Okamžitě ze mě vypadlo něco jako: "To je teda nářez". Jenže mě pak nenapadlo nic, čím bych ten riff doplnil, takže to během tvorby Audio Secrecy zůstalo zapomenuto. Sestavit se mi to povedlo vlastně až nyní. V konečné podobě je ta píseň kombinací mých, Jimových a Coreyho riffů.

Nemusíte investovat do zlatých cihliček ani po nocích vykopávat na hřbitovech neboštíky, jediné, co potřebujete ke složení vlastního domku ze zlata a kostí, jsou obě části koncepční desky 'House Of Gold & Bones'! Albové obálky jsou totiž navrženy natolik sofistikovaně, že je lze poměrně jednoduše seskládat do tvaru domečku, a dát tak názvu desky i jeho fyzickou podobu. Žádné terno to sice není a vaše chaloupka nebude stát až do jara příštího roku, za tu porci nadstandartní práce si ale Stone Sour určitě zaslouží další plusové bodíky k dobru. Zde je video:

Oni to opět dokázali! Pokud se nevyvíjíte, umíráte - tak zní známá hudební formulka, již by si - s výjimkou Slayer - mělo nad svou zkušebnu vytesat majuskulemi každé hudební těleso, které to se svou muzikou myslí byť jenom trochu vážně. Bereme-li pak zmíněné motto do důsledků, Stone Sour prošli dalším, v pořadí již třetím znovuzrozením. První část "House of Gold and Bones" není tak snadné uchopit, Stone Sour zde totiž pouze rozjíždějí něco, co přijme svou kompletní podobu až se zveřejněním pokračování. Že to ale rozjíždějí ve velkém stylu, o tom už po prvních několika posleších nemůže být pochyb.

"House of Gold and Bones" znamená expanzi hudebních motivů Stone Sour snad na všechny myslitelné strany. Pokud jdou Stone Sour klidných směrem, dělají to s umem sobě vlastním a za použití několika v jejich hudbě dosud málo používaných prostředků (smyčcový orchestr), pokud naopak sešlápnou plyn až k podlaze, vznikají až patinou Slipknot nasáklé písně jako například brutální "RU486". Ani zde ale tato troufalá hudební cesta nekončí. Na albu jsou totiž písně, jež se svým naturelem naprosto vymykají dosavadní tvorbě kapely. Jako první je tu pod kůži se deroucí "A Rumor of Skin", u níž pochopíte, proč Corey ve svých prohlášeních o desce citoval jako jeden z hlavních vlivů Alice In Chains. Pozlátko moderní produkce hoďte stranou, tohle zavání devadesátkama na sto honů. Krásnou ukázkou bezhraničnosti hudebního projevu Stone Sour je pak závěrečná "Last of the Real", nesrovnatelná s ničím, co nám hard rockový kvartet z Iowy naservíroval od roku 2002. Obrovsky houpavý riff (sloky si nic nezadají s nu-metalem v jeho nejsilnějších letech), Corey hledající krucifixy... na "Audio Secrecy" něco naprosto nemyslitelného.

Resumé? Všechny poznávací znaky Stone Sour byly udrženy. Každý z nich akorát dostal od cesty pořádnou dávku steroidového povzbuzení. Pokud chcete být svědky dalšího evolučního kroku Stone Sour, vstupte. Pokud vám Stone Sour nikdy nic neříkali, postupujte o další dům ze zlata a kostí dál.

Vaše názory na desku milerád uvítám v diskuzi!

'Taciturn' snad netřeba ani představovat, ostatně jde o vůbec první song z nové desky, který nám Stone Sour - byť pouze v jeho akustické live formě - nabídli. Tklivá melodie a Coreyho raněné výkřiky o oceánech rozdělujících skutečnou lásku dávají tušit jeden z vrcholů nahrávky. Vzhledek k situaci, kdy píseň už defakto známe a nějaký lotrando navíc dnes vypustil album na internet, může jít o zbytečný kus novinky, možná jsou ale mezi námi i jedinci, jimiž pokušení internetového pirátství neotřáslo. Sláva jim!

Corey Taylor byl na letošním Comic Conu v New Yorku jakýmsi ambasadorem rockové muziky, který ale zároveň začíná odvážně nakukovat do dosud neprobádaných teritorií komixového univerza. Následující dvojice videí z dílny hudební stanice Fuse TV zachycuje Coreyho jedinečný den v areálu, jehož návštěva by měla být povinností každého geeka na této planetě. První video zachycuje Coreyho setkání s komixovým autorem Garthem Ennisem a tatérskou legendou Paulem Boothem, druhé je pak věnováno kompletně informacím o "House of Gold & Bones". Sledujte zde: