Dámy a pánové, představují se vám Scar The Martyr v nejryzejším balení. Režisér Mark Eshleman s partou muzikantů okolo Joeyho Jordisona nevymýšlel žádnou sofistikovanou kinematografii a nasázel metalisty hezky do jedné místnosti, aby nám předvedli, jak vypadá jejich hudební tah na branku v přímém přenosu. Svižný střih, pár obrazových filtrů a Joey, kterého bubnování po delší době očividně baví, stačí k tomu, aby vám těch necelých 7 minut uběhlo až překvapivě rychle. Ne, na Oscara to fakt není, občas ale leží v jednoduchosti skutečná síla.

Joey Jordison a Rick Florino společně usedli v redakci serveru ARTISTdirect.com, aby probrali debutové album Scar The Martyr, Joeyho vzpomínky na Paula Graye a současný stav příprav páté studiovky Slipknot. Překlad rozhovoru najdete zde:


Album je epickou cestou od začátku do konce. Musíte to poslouchat komplexně, protože se pořád něco děje. Navíc to do sebe krásně zapadá.

Je fakt super, že si toho lidi všímají. Když jsem to psal, říkal jsem si: 'Ok, co teď cítím? Co bych si rád poslechnul? Co by dobře navázalo na tuhle skladbu? Co teď v srdci slyším? Kam dále pokračovat?'. Nepsal jsem to tedy tak, že by na sebe jednotlivé písně nenavazovaly. Občas to chvíli trvalo a musel jsem si jednotlivé songy přehrávat několikrát dokola. Každá jedna píseň nicméně emocionálně navazuje na tu předchozí. Jednu jsem dokončil, kam se vydat dál? Je dobře, že jsi o tom začal mluvit, protože přesně takto to fungovalo.

Nikdy nevíš, co se stane.

Píseň je ekvivalentem strašidelného domu (směje se). Zrovna ve chvíli, kdy si myslíš, že jsi na to přišel, něco na tebe vyskočí.

Celé toto puntičkářství vyvrcholí se závěrečnou "Last Night On Earth".

Je dobře, že to připomínáš. Myslím, že v mé kariéře není mnoho kompozičně vyváženějších písní, než je právě tato. Její tvrdost má takřka uklidňující účinky. Má velmi utišující náboj. Navíc je to záležitost plná kontrastů. Ve slokách je Henry velmi klidný, pak ale začíná postupně gradovat, což zbytek kapely dokresluje melancholickým tónem. Takové kontrasty pak lemují celou stopáž skladby. Uprostřed pak nastoupí tvrdá sekce, která se neustále opakuje, a podkresluje ji neskutečně intenzivní kytarové sólo. Celá skladba se pohupuje na extrémních vlnách. Je to jako 'Jak můžu tuto část zintenzívnit? Ok, trochu stáhneme vokály. Nebudu zbytečně tlačit na pilu. Jak můžu tu kurevsky melancholickou část učinit ještě více masivnější? Můžeme přidat na vokálech nebo začnu pořádně bušit do ride činelu.' Tato píseň obsahuje prvky, které by spolu obyčejně nefungovaly, ale my jsme to dokázali. Podařilo se nám to metodou pokus omyl. Proto je zrovna tato skladba na konci celé desky, protože už po ní posluchač nemůže pokračovat. Jste prostě hotoví a nechce se vám poslouchat nic jiného.

Dal jsi do toho hodně.

Jo, pořádně jsem makal. Vždy jsem čekal, až mě emoce udeří sama od sebe, nikdy jsem se nic nesnažil uspěchat.

Myslíš si, že je tato deska nejvíc "o tobě"?

Rozhodně je. Na 100% je to tak. Naprosto si za tím stojím. Pokud lidé chtějí slyšet něco, co jsem kompletně "já", musí si to poslechnout.

Pokud bys měl desku přirovnat k filmu nebo k filmové kombinaci, co by tě napadlo?

Kámo, to je fakt složitější! Můžu říct, že by to asi končilo jako film Modrý samet. Na konci najdeme totiž hned několik různých nálad a emocí. Pak tu máme ale například song "Anatomy Of Erinyes", který je spíš jako nějaký zkurvený film o čarodějnicích. Musel bych si sednout a trochu nad tím popřemýšlet. Má to hromadu šílených elementů. Rozhodně tam najdete i Gigerův náboj, který by odpovídal Vetřelcům. Stejně tak na desce najdete také industriální a gotické prvky. Když se na to podívám jako na celek, je to velmi filmová nahrávka. Má to svůj určitý začátek, průběh a konec. Má to také svůj herecký ansámbl, který zde reprezentují jednotlivé písně. Každá z nich je unikátní. Lépe už to asi popsat neumím.

Vždy si vybavím tvé působení v Korn. Musíš si poslechnout jejich nové album. Budeš ho milovat!

Zatím jsem slyšel jenom "Never Never". Samozřejmě se ale nemůžu dočkat, až uslyším celou desku. Ti kluci jsou úžasní a líbí se mi všechno, co zatím vydali.

Jaká je tvá oblíbená vzpomínka na Paula z období Vol. 3: The Subliminal Verses? Připadá mi, že je na té desce nejvýraznější.

Jo, to rozhodně je. Jaká vzpomínka na Paula by nebyla pozitivní? Chápeš? Všechny jsou skvělé. Jeho místnost byla během nahrávání přímo pod tou mojí. Vzpomínám si, že jsme jednou na večer poslouchali hrubé verze nových písní. Paul se jenom rozhlédl a řekl "Tohle je nejlepší práce, kterou jsme kdy udělali.", na což jsem mu řekl "Víš co? Rozhodně je!". Pak jsme seděli v jeho pokoji a hráli na kytaru celou noc. Byla to jedna z těch nocí, kdy jsme spolu hudebně dokonale splynuli a rozebírali každou skladbu. Pokud jste viděli fotky uvnitř bookletu, na jedné z nich je i vchod do Paulovy místnosti. Tam jsme pobývali fakt často a společně řešili jednotlivé hudební postupy. Období v Houdini Mansion bylo skutečně něčím zvláštní.

Jak jste na tom s přípravami další desky Slipknot?

Kdykoliv vezmu do ruky kytaru, okamžitě skládám riffy. To je všechno, co děláme. Máme kurevskou hromadu riffů, protože pracujeme takřka neustále. Sice jsme se ještě pořád nedali dohromady, ve vzduchu je už ale spousta novinek. I když jsme zrovna na jiných koncích planety, neustále spolu díky telefonům komunikujeme. Pořád pracujeme. Zatím akorát nenastal ten správný čas. S přípravami pokračujeme každým dnem. Budeme mít tolik materiálu, že z toho možná bude muset být dvojalbum (směje se).

Corey Taylor se před pár týdny zastavil v kancelářích Google Play, aby tam učinil další krok v propagaci své knižní dvojky "A Funny Thing Happened On The Way To Heaven (Or, How I Made Peace With The Paranormal And Stigmatized Zealots And Cynics In The Process)". Bylo by samozřejmě nepochopitelné, kdyby slavný zpěvák ze studií odpochodoval bez toho, aniž by nestřihnul jedno fenomenální hudební číslo pro všechny nadržené fanoušky. A tak Corey zahrál svou akustickou verzi písně "London Calling" od legendárních The Clash. V závěru si nezapomeňte sebrat bradu ze země.

Jim Root má novou holku. Cristina Scabbia ale zatím může zůstat v klidu, Jimova nová známost je totiž ze dřeva, má šest strun a vyluzuje zvuky, pro něž by většina z nás dokázala i vraždit. Takto se Jim o svém signature Fender Jazzmasterovi, tedy své nejoblíbenější kytaře, rozpovídal pro britský magazín Total Guitar:

Na startu bylo 32 legendárních borců, nyní vedle sebe stojí poslední dva titáni. Joey Jordison a Vinnie Paul vstupují naposledy do ringu, aby se konečně rozhodlo, kdo je nejlepší metalový bubeník všech dob. Bude to těžká váha Pantery, nebo rychlonožka ze Slipknot? Dva styly, dva bicmani a miliony fanoušků, kteří rozhodnou o tom, kdo se bude smát jako poslední. Hlasování tentokrát běží až do 17. září, takže Joeyho nezapomínejte pravidelně zásobovat hlasy (můžete vždy jednou za hodinu) zde!

Pokud jste v tuto nekřesťanskou noční hodinu z jakéhokoliv důvodu ještě vzhůru (ehm, nemyslete hned na čuňačinky), můžete si přehrát několik desítek sekund již šestého songu z eponymního debutu Scar The Martyr, k němuž nás kapela nechala přičichnout. Záležitost nazvanou "Anatomy of Erinyes" povinně přehrávejte zde:

>> ANATOMY OF ERINYES STREAM <<

Momentum jsme získali, teď je potřeba se na vítězné vlně udržet. Proto Scar The Martyr datum vydání svého eponymního debutu zaobalí do série severoamerických koncertů, na nichž si poprvé užijí roli hlavních hvězd večera. Kompletní seznam koncertů najdete tady, krátké promo video na podporu turné, v němž zazní také útržky dosud neslyšených skladeb, pak můžete streamovat níže:

Corey Taylor navštívil kanceláře serveru Loudwire, aby krátce představil svou novou knihu "A Funny Thing Happened on the Way to Heaven" a nasvětlil plány obou svých slavných kapel pro příští rok. Zatímco ohledně Slipknot je už nějaký ten pátek poměrně jasno, polarita Coreyho odpovědí v otázce koncertování Stone Sour v příštím roce značí, že možná ani sama kapela zatím přesně neví, jestli (a v jakém množství) příští rok skutečně bude vystupovat.