Alespoň si to myslí Jim Root, který pro aktuální vydání magazínu Guitar World (obálka o pár novinek níže) řekl, že Slipknot možná nikdy oficiálně nepotvrdí identitu svých dvou nových členů, jelikož nikdo neví, jestli se vůbec někdy stanou plnohodnotnou součástí kapely.

"Neprozradíme, kdo je nový bubeník. I kdyby to lidi stoprocentně věděli, od nás se nikdy žádného potvrzení nedočkají. Možná s námi nevydrží. Možná s námi bude hrát rok a pak mu dojde, jak moc jsme šílení, a odejde pryč. Nebo ho budeme muset kvůli něčemu vyrazit. Kdo ví? Ve Slipknot je samotný výkon na bicí pouze 50 až 60% úspěchu. Zbytek patří tvé osobnosti a tomu, kdo jsi. Dokážeš se srovnat se mnou, Mickem, Clownem, Coreym, Craigem nebo Chrisem? Všichni jsme silné osobnosti, alfasamci."

Většinu baskytarových partů na nové desce odehrál právě Root se svým kolegou Mickem Thomsonem. Ve studiu se nicméně objevil i Donnie Steele, s nímž však spolupráce nevyšla podle představ:

"Donnie je super kluk. Pozvali jsme ho do studia, aby nám na chvíli pomohl. Ale něco nám na tom pořád nesedělo. On chtěl jít domů, oženit se a dělat tyhle věci. Je pro nás lepší pokračovat bez Donnieho," uzavírá Root.

Ačkoliv zní Jimova slova poměrně rezolutně, Corey Taylor má na představení nových členů Slipknot mírně odlišný pohled: "Příští rok možná oficiálně odhalíme, kdo noví kluci jsou. Lidi už stejně asi ví, kdo to je, ale já mám strašně rád, když je můžeme držet v nejistotě. A když se nad tím zamyslíte, tahle filozofie dokonale koresponduje s podstatou naší kapely."

Na dobu šesti let jsme byli nedobrovolně zbaveni privilegia poslechu nové muziky Slipknot. To je zatraceně dlouhá doba, během níž se toho v kapele odehrálo daleko víc, než bychom si nejspíš přáli. Smrt Paula Graye a nucený odchod Joeyho Jordisona vyvolávaly v hlavách fanoušků spoustu - většinou negativních - otazníků, na něž Slipknot hodlali odpovědět jediným možným způsobem. Dámy a pánové, .5: The Gray Chapter konečně otevírá své brány, a pokud jste kdykoliv pochybovali, připravte se na srážku s realitou: Slipknot se vracejí a není nic, co by je mohlo zastavit.

Zatímco intro "XIX" jenom krůček po krůčku buduje momentum a jako odhodlaný marš za padlého bratra postupně zvedá intenzitu, následující "Sarcastrophe" vás úvodním rykem Coreyho Taylora a brutálním nájezdem kytar okamžitě vystřelí do slastných výšin. To vše v obrovské rychlosti a mimořádně organickém a nepředvídatelném stylu, který novinku hned od prvních vteřin odlišuje od poměrně strojově znějícího "All Hope Is Gone". Slipknot si s vámi hrají, všechno může být každým okamžikem jinak a vy netušíte, do jak bezhlavé smršti vyústí další riff - pravidla zde neexistují, touha dominovat je naopak všudypřítomná. Velmi podobně je na tom i následující sypačka "AOV", která ve svých mohutných kontrastech skrývá všechny půvaby dosavadní tvorby Slipknot a přes podmanivě zasněnou mezihru vygraduje do bestiální závěrečné salvy všeho, co má v ruce paličky a trsátka.



Sentiment na začátku The Gray Chapter zkrátka nemá místo. To dostane až o pár minut později a hned je z toho jeden ze zlatých hřebů celé desky. Kdo nechápe "Killpop", zřejmě nikdy nepochopí, jak neskutečně všestranná tato kapela je, a tedy nenajde samotnou esenci Slipknot. "Killpop" se utápí ve své melancholii, je hořkosladkým svědectvím smutné lásky a bolí způsobem, jenž dokáže roztrhat srdce na milion kousíčků. "Killpop" je důkazem, v jak fenomenální nositele emocí Slipknot vyrostli. Ano, jsou o čiré agresi a brutalitě. Zároveň ale umí vyprávět ztrápené melodické příběhy, které jsou ve své podstatě stejně tvrdé jako ty nejsurovější metalové orgie.

S postupující stopáží je stále evidentnější, že oba noví členové se aklimatizovali na výbornou a zejména Jay Weinberg je za svou bicí baterií naprosto sebevědomý, přičemž problém mu nedělají procítěnější party ani rozsévání pekla, kde mu mohutně asistují perkuse i Shawnův na všechny strany cinkající pivní sud - novinka vůbec s užíváním tohoto poněkud atypického instrumentu nešetří a svůj prostor si nachází takřka v každé písni. Tento výčet doplňte o výrazné posílení úlohy Sida Wilsona a máte vzdálený obrázek, jak hudebně pestrou záležitost před sebou skutečně máte.


"The world will never see another crazy motherfucker like you.
The world will never know another man as amazing as you.”

Refrén "Skeptic" obnažuje hlavní poselství .5: The Gray Chapter a ve stejném duchu pokračuje i čistě vzpomínková tryzna "Goodbye", která si svou zastřenou hudební kulisou a ospalým tempem připravuje půdu pro obrovský riff a další z nezapomenutelně apokalyptických refrénů Coreyho Taylora. Je úžasné poslouchat, s jakou lehkostí a bez zbytečných melodramatických vsuvek (dokážu si představit kapely, které by "Goodbye" pojaly jako zvlhčovač dámského textilu a nechutně přeslazený stadionový cajdák - teď vytáhněte zapalovače!) Slipknot vzpomínají na svého padlého bratra. Když skončí ohlížení se za minulostí, nastoupí další kolo nefalšovaného hudebního naturalismu. "Cut, cut, cut me up and fuck, fuck, fuck me up" řve freneticky Corey Taylor v nejostřejší a nejvíc balls-to-the-wall skladbě, jakou Slipknot vyprodukovali od roku 2000. "Custer" by mohl z fleku putovat na debutové album a dnes by patřil vedle písní jako "Surfacing" nebo "Get This" k naprostému hudebnímu základu devítky z Iowy. Závěrečná "If Rain Is What You Want" pak řezavými riffy otvírá poslední rány, aby se mohla vytratit v ozvěnách a pomalu ukončila tento hudební zážitek.

Je brzy vynášet soudy a stavět .5: The Gray Chapter před nebo pod ostatní desky v diskografii Slipknot. Už úvodní poslechy nicméně naznačují, že Slipknot splnili vše, s čím chtěli do svého pátého dějství vstoupit. Postavili velkolepý pomník svému baskytaristovi a dali zavzpomínat na hrubost prvních dvou alb, zároveň si ale udrželi nekonečnou touhu po evoluci, a učinili tak další krok na své odvážné pouti. Kam bude tato cesta následovat? Těžko říct. Po .5: The Gray Chapter se však do budoucna hledí zase o něco příjemněji - a to je, vzhledem k tragickým reáliím, jimiž jsme si museli projít, mimořádně vítaná zpráva.


O své vlastní první dojmy z desky se můžete podělit v komentářích u článku!

Slipknot se snažili utajit během posledních měsíců identitu svých dvou aktuálních přírůstků, seč jim síly stačily. Jejich urputné úsilí však ztroskotalo na zdánlivé banalitě - součástí videoklipu "The Devil In I" byl totiž kratičký záběr na potetovanou ruku nového baskytaristy, což internetové geeky okamžitě přivedlo ke jménu Alessandro "Vman" Venturella. A podle aktuálních slov Coreyho Taylora bylo jejich pátrání úspěšné:


"Zatím to nejsou oficiální členové kapely, jsou to prostě lidi, kteří s námi nyní budou hrát. Až čas ukáže, jestli se stanou plnohodnotnými členy. V téhle kapele si musíte všechno zasloužit. Nedostanete nic zadarmo, aniž byste o to museli předtím bojovat. Zatím se jim daří skvěle a užíváme si společné hraní. Snažíme se to pořád držet v tajnosti, i když vlastně už ne, protože někdo si všiml tetování. Říkal jsem si: 'Proč jsme mu prostě nedali rukavice?'. Strašně mě to naštvalo. Promýšleli jsme to fakt do detailů, dali mu masku, navlékli kápi. A pak nám unikne, že každý vidí jeho tetování. Říkal jsem ostatním: 'No, tohle se moc nepovedlo.'"

Jim Root a Mick Thomson okupují se svým americkým hororovým příběhem aktuální vydání magazínu Guitar World, kde se rozpovídali o nové desce Slipknot i rozličných kytarových technikách, které během svých hudebních výprav užívají. Obálka časopisu vypadá následovně (levé myšítko na fotky pro zvětšení):

Stone Sour jsou opět v nahrávacím studiu, kde právě tvoří své historicky první cover album, jehož datum vydání je v tuto chvíli stanoveno na začátek roku 2015! Jelikož Corey Taylor stráví valnou část zbytku tohoto roku v řadách Slipknot na severoamerickém Prepare For Hell Tour s Korn a King 810, lze předpokládat, že celou desku kapela s Taylorem připraví na dálku, což by neměl být v době moderních technologií žádný problém. Takový Scott Weiland, který viděl ostatní členy svých kapel naposledy někdy v devadesátkách, by mohl vyprávět. Ale to je už trochu jiný příběh...

Jaké songy jiných interpretů byste v podání Stone Sour rádi slyšeli? Dejte vědět v komentářích!

Corey Taylor dělal předevčírem rozhovor s Corey Taylor, a pokud tomu náhodou nerozumíte, obviňujte výhradně anglický systém unisexových osobních jmen, který dovolil, že zpěvák Slipknot šel do studia za asi patnáctiletou rádiovou diskžokejkou Corey Taylor. Už se v tom ztrácíte? A to jste ještě neslyšeli, když Corey Taylor a Corey Taylor začali mluvit o dalších nositelích jména Corey Taylor. Zhruba hodinové interview ale přineslo i mnohem záživnější momenty, například Coreyho povídání o jeho nové masce:

"S každým albem to měníme - někteří provedou pouze kosmetické úpravy, třeba já, Clown a Sid jsme se ale rozhodli pro drastické změny, protože pro mě maska reprezentuje osobu pod ní. Nikdo nezůstává stejný, proto se i má maska desku od desky mění. Moje nová maska jde ale ještě dál a nereprezentuje osobu, která ji nosí, ale osobu, která se skrývá uvnitř té osoby, a proto má dva kusy, kde jeden můžete odlepit, čímž vám vznikají dvě tváře jedné osoby."

Corey (ten ze Slipknot) se vyjádřil také k novým kombinézám kapely:

"Máme taky nové overaly. Pro potřeby videa jsme použili trochu jednodušší verzi, protože jsme chtěli udržet pozornost na muzice a nových maskách, ale na pódiu už budeme v plné zbroji, takže budou obleky všemožně designově upravené. Moje kombinéza je maximálně výstřední, takže to bude hodně zajímavé."

Pokud občas koukáte na Maggots-Lair Facebook, určitě jste si všimli, že Slipknot uvolnili novou sérii promo fotek k desce ".5: The Gray Chapter". Trochu jsem proto oprášil své zkostnatělé Photoshopové schopnosti a vytvořil následující wallpaper v rozlišeních 1920x1080, 1680x1050 a 1366x768 (levé myšítko na obrázek pro zvětšení):


1920x1080 | 1680x1050 | 1366x768

Mysleli jste si, že očekávání dosáhla včerejším únikem několika nových skladeb svého maxima? Think again. Šéfredaktor serveru ARTISTdirect.com Rick Florino zveřejnil svou nadšenou recenzi ".5: The Gray Chapter", jejíž hodnocení zakotvilo na maximální možné známce 5/5! V recenzi se mimo jiné píše:


"Jsou to Slipknot v jejich nejvíce vzrušující, invazivní a infekční podobě. ".5 – The Gray Chapter" nenachází konkurenci v dosavadním katalogu Slipknot ani na moderní heavy metalové scéně. A asi se jí jen tak nedočká. Jen málo lidí umí vykouzlit podobné věci, jaké tvoří Slipknot během svých hudebních seancí. Pro hardcore fanoušky - tato deska nenaplní vaše očekávání, ona je několikanásobně předčí. Čekali jste snad něco jiného? Mluvíme tady o Slipknot.

Jim Root se k celé věci postavil nevídaným způsobem a jeho šíleně technický, leč velmi účelný přístup žene kupředu písně jako "Sarcastrophe", což je jedna z nejtvrdších věcí, jakou kdy kapela stvořila. Pak tady máme "Custer", která by se klidně mohla jmenovat "Surfacing 2014" s masivním refrénem a místy až Faith No More nábojem, který pálí a sálá v mimořádně poutavém stylu.

"Goodbye" je věnována památce Paula Graye a stane se jedním z nejemotivnějších momentů v historii kapely, zatímco "Lech" plive jed, který by dokázal tavit ocel. Jakmile tato pouť skončí, máte pocit, že Slipknot opsali kruh. Je to nejhrubější kus práce od jejich debutu, a přesto zní album tak majestátně. Je to nejlepší album v kariéře kapely a jasné svědectví její nezdolné vůle. Jsou to jednoduše Slipknot - nic víc nepotřebujete."