Když chceš něco udělat pořádně, udělej si to sám - Shawn Crahan toto heslo bere smrtelně vážně, a tak vzal propagaci re-edice desky "Iowa" plně do vlastních rukou. Nejnověji jej najdeme na obálce aktuálního čísla britského týdeníku Kerrang!, kde Shawn opět hovoří o velmi bolestivém vzniku alba a jeho mimořádném dopadu na celou metalovou scénu (levé myšítko na fotku pro zvětšení):

Mediální šrumec okolo Slipknot nám s blížícím se datem vydání re-edice desky "Iowa" (vychází 1. listopadu) začíná nabírat patřičné otáčky, což dokumentuje i nově zveřejněný rozhovor, jehož autory jsou Shawn "Clown" Crahan a britský magazín Terrorizer.

Můžeš nám říct, jaké nejzásadnější vlivy z vnější na vás působily během tvorby desky "Iowa"?

Shawn: Působilo na to už jenom to, že na podporu debutu jsme koncertovali strašně dlouho. Nevěděli jsme, jestli s tím vůbec někdy přestaneme, nevydělali jsme si jediný dolar, do toho přišly drogy, alkohol, izolace a smutek ze samoty. To je jen několik věcí, které zásadně ovlivnily tvorbu "Iowy". Nesmím ale také zapomenout na situaci, v níž se tou dobou nacházel celý svět. Svět byl tehdy velmi nebezpečným místem, protože události z roku 2001 změnily tuto planetu jednou provždy.

Zažili jste vůbec během tvorby "Iowy" nějakou legraci?

Shawn: Ne, absolutně žádnou.

Jak bys popsal svůj vlastní přístup k nahrávání té desky?

Shawn: Já byl docela sebedestruktivní osobnost už během debutové desky - to vlastně ona mě učinila naprostým bláznem. Když došlo na "Iowu", začaly všechny ty vlivy jako byznys, drogy, ženy, peníze a sláva pomalu kulminovat, což mě dostalo na naprosto jinou úroveň temna.

Jsem jedináček, takže pokud se snažím o oproštění od ostatních lidí, jde mi to lépe než komukoliv jinému. Jedináčka prostě nikdo nenajde - jako jedináček totiž vyrůstáte s tím, jak zůstat osamotě, jak se všem schovat, jak nikomu nezvedat telefony, jak zajistit, že jste na místě, kde vás nikdo nemůže najít - takhle jsem já žil.

Když se na to díváš s odstupem jedné dekády - stálo to vůbec zato?

Shawn: Stoprocentně ano - klidně bych to udělal znovu. Nic bych na tom neměnil.


Máš v sobě nějaké nutkání, které ti říká, abys udělal další "Iowu"?

Shawn: Nikdy už nevytvoříme nic jako "Iowa". Vždy můžeme udělat tvrdou nahrávku, vždy můžeme udělat temnou nahrávku, ale já nad tím nechci přemýšlet stylem, že tu desku "překonáme", protože by v tom nebyl žádný progres. Důvod, proč jsme už nikdy podobnou desku neudělali, je ten, že jsme jednoduše nikdy nebyli v podobných podmínkách jako tehdy.

Řekl bych, že naše současné rozpoložení je dost podobnému tomu z "Iowy", čemuž samozřejmě příliš nepomáhá ani smrt Paula. Přináší to s sebou temné myšlenky a temné časy.

Jakou máš teď vůbec náladu?

Shawn: Moje nálada? Budu k vám upřímný - nikdy jsem nebyl tak naštvaný, jako jsem teď. Je pro to mnoho důvodů - má žena teď bojuje s Crohnovou chorobou a já trpmí s ní, ničí mne to zevnitř. Mé děti už jsou trochu starší a prochází si vším tím odpadem, co na vás v jejich věku život nahází. Hlavně jsem ale přišel o svého bráchu, toho se nezbavím asi nikdy.

Paul Gray byl hlavním důvodem, díky kterému jsem se vůbec mohl stát umělcem, protože on ve mne věřil. Miloval jsem jeho schopnost psát písně, jež mě oslovily a společně jsme se motivovali k tomu, abychom byli co nejlepší. Teď je ale všechen jeho um pro skládání písní pryč a je úplně jedno, jestli jsou s tím lidé smíření. Je to prostě fakt.

Co pro tebe Paul znamená?

Shawn: Paul byl hudební génius. Ve studiu mě mnohokrát štval, protože všechno vždy strašně moc promýšlel, ale teď to plně chápu - on prostě hledal ten jeden tón, který celou skladbu posune do úplně jiné dimenze. Mohla to být klidně jenom jedna zkurvená nota.

Byl to génius, byl to tvrďák z Los Angeles, který to v životě neměl jednoduché. Byli jsme naprosto stejní, jen z trochu jiného úhlu pohledu. Zatímco já byl rozmazlený a zkažený jedináček ze soukromé školy, on si prošel fakt tvrdým dětstvím. Když jsme se ale potkali, v hlavě jsme to měli úplně totožné.

Dnes jsem tím, čím jsem, jenom díky jeho víře v mou osobu a je fakt těžké přemluvit sebe samého k pokračování bez něj.

Jak by se podle tebe samotný Paul díval zpět na "Iowu"?

To album je jeho, je to jeho největší úspěch, jeho náhrobek, jeho dítě, jeho bolest. Jeho mysl našla svůj klid, protože tu desku nahrál. Neudělal to rozhodně sám, nesnažím se nikoho zdiskreditovat, ale "Iowa" a Paul Fucking Gray, to je prostě rovnice. Nenechte si nikým nakecat, že je to nějaký nesmysl.

Po krátké odmlce se opět vracíme na stránky speciálního vydání magazínu Revolver, které mapuje minulost, přítomnost a budoucnost maskovaného spektáklu z Iowy. Dnes se podíváme na nahrávací proces jednotlivých Slipknot skladeb, o němž se podrobně rozpovídal bubeník Joey Jordison:

"Pokud se podíváte na náš materiál, zjistíte, že každá naše deska je jiná. O první snad nemusím mluvit, "Iowa" je opět o něco tvrdší, temnější a rušivější, pak tu máme "Vol.3", kde jsme začali s nahráváním různorodého materiálu jako ‘Prelude 3.0,’ ‘Circle,’ ‘The Virus of Life’, prostě jsme se snažili o expanzi našeho zvuku. Nakonec tu máme desku jako "All Hope Is Gone", kde najdete například titulní píseň, což není nic jiného než samý dvojkopák, thrashový náboj a extrémně tvrdé riffy, a pak si hned můžete pustit "Snuff". Navíc je tam například i "Gematria", což je podle mě jeden z nejlepších songů, který jsme kdy nahráli. Legrační na tom je, že když jsme zkoušeli materiál pro turné, počítali jsme s tím, že "Gematrii" budeme určitě hrát, ale kytaristi společně s Paulem se pustili do tak zapálené diskuze o posloupnosti riffů a celkové technice té písně, že jsem radši řekl 'Ok, počkáme do příště, abyste si to mohli vyříkat.'

Začneme vždy s hrubým náčrtem bicích a kytar. Poté pořídíme dema - já nahraji bicí, pak přes to nahrajeme kytary, pak baskytaru a tato kombinace tvoří základní kostru písně. Následně napíše Corey texty, případně něco přidáme já se Shawnem. Až to všechno máme dokončeno, přesunume se k nahrávání perkusí, na čemž vždy pracuje kompletní trojice bubeníků, která je v kapele. Poté nastoupí na scénu Sid se svými výstřednostmi - nikdy netušíte, co od tohoto chlápka můžete očekávat, je to takový přízrak. Poslední je Craig, jemuž říkáme sériový vrah, protože vůbec nemluví - ten song doplní o různé vrstvy a zvuky, jež dělají naše písně ještě více děsivé. Takhle nějak to u nás funguje."

V Tescu začíná ve velkém fičet červovica a do našich řad se tak dostává mnoho rádoby opravdových fanoušků, kteří se skrze nezřízené požívání lihovin snaží na naší armádě přiživit a svým přátelům poté u piva s hrdostí klábosí o tom, jak důležitou funkci mezi červím lidem zastávají. Jak ale každý návštěvník Maggots-Lair.com jistě ví, běžného smrtelníka nedělá maggotem to, čím si futruje svá játra, ale sluchovody, a proto je na čase prostřednictvím nové ankety udělat takový malý audit toho, jak vypadá vůbec složení návštěvníků vašeho oblíbeného webu.

Nová anketní otázka tedy zní "Jaký máte vztah ke Slipknot?". Zkuste, prosím, odpovídat podle svého skutečného přesvědčení - ostatně Maggots-Lair je zde i pro lidi, kterým Slipknot nejsou zrovna denním chlebem i vodou. Přiznávám, že anketní otázka může znít na první poslech trochu prvoplánově a kýčovitě, při hlubším zamyšlení však rozhodně není od věci - fanoušci Slipknot to nemají v posledních letech příliš jednoduché, a tak bude zajímavé sledovat, kolik z nás zůstalo členy Slipknot Army.

Té Slipknot Army, která si radostí div že nenadělala do textilu, když v posledních vteřinách vystoupení Slipknot na festivalu Rock In Rio uzřela následující věc, jenž většině přijde jako pouhé gesto, ale zasvěcení tuší, jak signifikantní moment se před našimi zraky v tu chvíli odehrál. Že se dva kohouti na jednom smetišti prostě nesnesou? Očividně to až tak horké nebude a nás v budoucnu čekají ještě velké věci!


Vox Pokulích!

Corey s vizáží křížence Johna Ceny a Toma Sellecka to na nás svým typicky pošukaným způsobem rozbaluje v novém promo klípku, jenž byl zveřejněn jako podpora blížícího se Taylorova "An Evening with Corey Taylor" tour, o němž jsem informoval zhruba o dvě novinky níže. Celou záležitost můžete zhlédnout zde:

Ne, níže uvedený plakát opravdu není žádnou reminiscencí Ozzfestu 99, to jen hudební evoluce potvrdila nepsané pravidlo o tom, že vás jakýkoliv vývoj vždy přivede zpět na úplný počátek, a tak tvoří hlavní nostrou kostru putovního australského festivalu Soundwave pro rok 2012 jména jako System Of A Down, Limp Bizkit, Coal Chamber, Marilyn Manson, Machine Head a hlavně.. hlavně protinožce svou návštěvou počastuje maskovaný spektákl z Iowy, který po smrti Paula Graye zavítá již na třetí světadíl a pokračuje tak s celoplanetární oslavou odkazu jednoho extrémně talentovaného hudebníka, který nás však bohužel opustil příliš brzy. Line-up tohoto hudebního svátku je opravdu nabitá, a proto místo textového výpisu, jenž by zabral desítky řádků, nasadíme rovnou plakát (levé myšítko na obrázek pro zvětšení):


Přesné rozmístění koncertní zastávek nenajdete v článku záměrně, všechny jsou totiž hezky chronologicky seřazeny v sekci Koncerty!

Harmonogramy Slipknot a Stone Sour sice pro zbytek tohoto roku nenabízejí žádné koncertní vyžití, to však rozhodně neznamená, že by si hodlal Corey Taylor hodit jen tak nohy na stůl a začít si užívat nazelenalých dolarových miláčků, s jejichž přísunem nemá rocková hvězda jeho formátu žádný problém. Ba právě naopak, Coreyho nakopl úspěch jeho knižního debutu "Seven Deadly Sins - Settling The Argument Between Born Bad And Damaged Good" k další propagaci tohoto dílka, a tak se koncem tohoto roku vydá na "An Evening with Corey Taylor" tour, jehož hlavní premisou bude představení knihy "Seven Deadly Sins", odpovídání na zvídavé otázky fanoušků a závěrem samozřejmě i odehrání několika akustických skladeb, tedy v podstatě to samé, s čím Corey objížděl americká města už před vydáním svého knižního manifestu.

Coreyho čekají následující koncerty (levé myšítko na obrázek pro zvětšení):

A je to tady, další ze zbývající osmičky válečníků si na svůj pomyslný strom života může vyrýt čtvrtý křížek, jímž se oficiálně dostává do klubu, kde jedni zrají jako víno a druzí začínají bojovat s urologickými problémy. Jim Root bude pochopitelně patřit mezi ty šťastnější a my můžeme jenom doufat, že jej i se čtyřicítkou na krku uvidíme na koncertech pořád jako tu motorovou myš, která toho za jednu show nahází hlavou tolik co běžný smrtelník za celý život. A když už jsme u toho, co Jamese čeká - k oltáří se snad už konečně vydá jeho milá Cristina Scabbia, sedmiletý vztah by si už určitě zasloužil povýšení na vyšší úroveň.

Za celý web Maggots-Lair.com tedy Jamesovi k jeho 40. narozeninám přeji všechno nejlepší, mnoho úspěchů jak v jeho osobním, tak hudebním životě a ať jej múza neopouští aspoň dalších deset let!

Všechno nejlepší, pane Roote!