Corey Taylor si v rozhovoru pro server ARTISTdirect.com vzpomněl na svou oblíbenou příhodu z dob koncertování k desce "Iowa". Pokud si snad myslíte, že šlo o nějaký povedený moment ze studia či výjimečný koncert, budete asi trochu v šoku. Ale Slipknot holt nejsou žádná ořezávátka..

"Má oblíbená vzpomínka na Paula během "Iowa" éry se vztahuje k příhodě, která se nám stala v autobusu během evropského turné. Oba jsme dost pili a já se musel jít najednou vysrat. Každý, kdo se kdy ocitl v tour busu, určitě ví, že se z vás tím pádem stává nežádoucí osoba. Paul mě popadl a říká 'Tak se prostě vyser do sáčku' a já na to 'To přece kurva nemůžu udělat!'. Pro ty, co snad neví - je tím myšleno to, že narvete sáček do záchodu, vyserete se do něj a pak se toho všeho musíte nějak zbavit. Je to něco, jako když venčíte psa v parku. Tak si říkám 'Kurva, už to nevydržím, musím to udělat'. Přitom jediný sáček, který jsme v našem autobusu měli, byl obří pytel na odpad. Tak se tedy snažím narvat ten velký pytel do maličkého záchodu a najednou tam přiběhl Paul a začal se mi strašně smát.

Vykonal jsem tedy potřebu, do pytle hodil i toaletní papír, ale protože jsme byli na cestě, nevěděl jsem, co s tím udělat. Nemohl jsem to tam jen tak nechat. Tak mi Paul říká "Vyhoď to ze dveří" a já na to "Ale my přece jedeme!". On říká "Ser na to, prostě to udělej!". Evropské autobusy mají dveře, které se otvírají skrze vzduchový kompresor, takže se otvírají nejdřív ven a pak ještě na stranu, něco jako ve Star Treku. Tak jsem to tedy vyhodil ven a celý obsah zmizel v noční tmě. Když jsem ty dveře zavřel, oba jsme se s Paulem mohli potrhat smíchy. Druhý den jsme se oba probudili a měli hroznou kocovinu. Podívali jsme se za sebe a řidič crew busu, který jel celou tu dobu za námi, hadicí sestříkával ze svého autobusu něco hnědého, co zdánlivě připomíná bláto. Tak mi říká "Máš ponětí, jak se to stalo?". A já na to "Ne, nemám". A on mi říká "Vypadá to, jako by na nás někdo vyhodil pytel sraček ze dveří". Skončilo to tedy tak, že jsem to všechno musel uklízet já a Paul se mi celou dobu jenom smál. Pořád jsem mu během toho uklízení říkal "Ty zmrde, kdybys mě k tomu neukecal, nikdy bych to neudělal!" (směje se)".

Čtení knih je na žebříčku priorit dnešní omladiny někde mezi dloubáním se v zadku a posloucháním životních rad od svých rodičů, tedy žádná sláva. Mnoho známých tváří se tedy snaží využít svého vlivu a mládež k literatuře nějakým způsobem dohnat, což rozhodně platí i pro Coreyho Taylora, který loni vydal svou knižní prvotinu "Seven Deadly Sins: Settling the Argument Between Born Bad" a nyní zveřejnil krátký seznam trojice svých nejoblíbenějších knih:

Stephen King — The Stand (Svědectví)

Mezi můj top patří určitě nezkrácená verze The Stand, která obsahuje extra 15000 slov. Čtu ji vlastně každý rok a to ji vlastním od svých dvaceti let. Je to rozhodně jedna z mých nejoblíbenějších knih a její četba je jedno velké dobrodružství, jako když čtete scénář k úžasnému filmu, o kterém víte, že nikdy nevznikne. Jak moc myslíte, že jsem byl nadšený, když Stephen King zmínil Slipknot v knize "Cell"? Kurva, málem jsem z toho zešílel (smích).



Hunter S. Thompson — Fear and Loathing in Las Vegas (Strach a svrab v Las Vegas)

Druhou knihou mého výběru je Fear and Loathing in Las Vegas. Ta kniha je tak inteligentně šílená, až mě docela štve, že jsem ji nenapsal já sám. Opravdu výborná knížka.



Legs McNeil — Please Kill Me: The Uncensored Oral History of Punk (Zab mě, prosím: necenzurovaná historie punku)

Třetím kouskem by byla kniha Please Kill Me, která je perfektním pohledem na newyorkskou punkovou scénu 70. let minulého století, ale zabývá se také punkem na středozápadě, v Kalifornii a Anglii. Skutečně osvětluje zrození punku. Byla to jedna z prvních knih v mé sbírce, která byla napsána formou rozhovorů. Je tam spousta střípků a informací z první ruky - něco ve stylu, jímž se později prezentovaly Walk This Way a The Dirt. Please Kill Me byla ale první knihou tohoto druhu, kterou jsem kdy četl. Je to fantastické čtení. Pokud se zajímáte o hudební historii a chcete vědět, odkud vzešel skutečný punk, začněte u této knihy.

Za necelé dva měsíce propukne v Austrálii putovní Soundwave Festival, jehož headlinerem jsou, jak jistě víte, po boku System Of A Down také Slipknot. Ti si krom mohutných festivalových open-air vystoupení přichystali pro své fanoušky jako bonus dva sólové koncerty, které sice nepřinesou o moc komornější atmosféru, jelikož jsou pořádány v halách pro cirka 15.000 diváků, zato určitě nabídnou o něco objemnější setlist a možná i zajímavější koncertní záběry z přilehlých tribun.

Oba koncerty budou pro Slipknot otvírat floridští metalisté Trivium, kteří jsou na této pozici jako doma - ostatně pokud jste byli před třemi roky v Ostravě, určitě víte, o čem mluvím.

Závěrem zbývá snad jen dodat, že na Soudwave festival vyrazí také Wednesday 13, jenž na australskou půdu zavítá v rámci svých koncertních manévrů k desce "Calling All Corpses".

Kompletní sestavu letošního ročníku Soundwave Festivalu najdete zde!

Alespoň to vyplývá ze slov Coreyho Taylora, který se o 4. řadovce Stone Sour, jejíž nahrávání by mělo začít v nejbližších dnech, rozpovídal pro server Artisan News. Jak už jistě víte z předchozího zpravodajství, kapela by měla desku nahrát ve své domovské Iowě za dohledu uznávaného producenta Davida Bottrilla, jenž v minulosti spolupracoval s umělci jako Tool, Muse či Peter Gabriel.

Corey řekl pro Artisan News následující:

"Pořád ještě píšeme a nahráváme. V tuto chvíli máme třináct hotových písní, přičemž na dalších šesti ještě pracuju. Dvě nebo tři přidá Josh a hromadu určitě také Jim. Naším hlavním cílem je koncepční dvojalbum, které bude něco jako fúze 'The Wall' od Pink Floyd s 'Dirt' od Alice in Chains na steroidech. Myslím, že to bude fantastické. Pokud to vyjde, bude to ta nejlepší věc, kterou jsme kdy udělali."

Jelikož jsem včera tak trochu popustil ventil svým grafomanským choutkám, sfoukneme dnešní klasické novoroční přáníčko jedním dechem. Ták tédy - do nového roku vám přeji jen to nejlepší, ať máte všeho dost, ať dnes neupadnete do kómatu a držte nad tímto webem svou ochrannou stráž i v roce 2012!

A když už máme toho Silvestra, popřeje nám i můj blízký kamarád Saša Hemala. Pamatujte, může to být i poučné.

See ya in 2012!

Rok 2011 pomalu belhá do svého finiše a za dveřmi už nedočkavě stepuje jeho mladší bráška, který zítra úderem půlnoci přebere pomyslnou štafetu a opět nás začne nutit všude psát novou číslovku. Než se tak ale stane, je třeba uzavřít a vybilancovat rok právě uběhlý, jelikož bilancovat je dnešní v době děsně cool a bilancuje naprosto každý, ať už k tomu má vůbec nějaký pádný důvod, nebo nikoliv.

Maggots-Lair k malému ohlednutí rozhodně důvod má, vždyť rok 2011 byl informacemi nabit přímo k prasknutí, byť žádná z námi sledovaných kapel nevydala novou desku a nechala nás tak v přehrávačích nedočkavě točit dokola starší tvorbu. I tak se toho událo skutečně hodně a my se nyní společnými silami pokusíme zrekapitulovat to nejzásadnější, co na nás během posledních dvanácti měsíců vyplivlo univerzum s názvem Slipknot!


Zde je TOP5 nejzásadnějších událostí tohoto roku:


Slipknot odpálili vzpomínkové turné!

Aneb z pláče, smutku, hněvu a čisté agresivity vystavěný monument života Paula Graye, který za sebou po svém skonu zanechal krom ženy a dcerky také spoustu nezodpovězených otázek. Jak Slipknot comeback zvládnou? Ukočírují jednotliví členové svá rozhašteřená ega? Bude mezi fanoušky i bez Paula z pódia vibrovat ten pravý duch Slipknot? Mnoho z nás žilo v obavách, jak celý proces návratu vlastně maskovaná enigma zvládne, ale to, co přišlo, nečekal asi nikdo.

Slipknot totiž zřejmě nastoupili během příprav na turné do nějakého zvláštního stroje času a celé toto léto tak prožili kdesi v roce 1999. Alespoň tak působila celá štace Sonisphere, která každým momentem odkazovala na ranné fáze kariéry maskované enigmy, jež jsou neodmyslitelně spojeny s červenými kombinézami, rvačkami na pódiu a létajícím Sidem Wilsonem. Spojte tyto vlastnosti s výcucem toho nejlepšího z diskografie Slipknot a dostanete zážitek, na který se nezapomíná. Jedinými artefakty připomínajícími smutnou současnost tak zůstaly velká číslovka dvě symbolicky postavená nad pódiem a na stojánku zavěšená koncertní výbava Paula Graye. Fyzicky už to Paulie bohužel nezvládl, jeho duch byl ale nejsilnější hybnou silou celého turné a zbylá osmička muzikantů přesvědčila o tom, že i bez svého padlého bratra dokáže na pódiu rozpoutat hotové inferno. Sladkou třešničkou na celém Sonisphere tour pak bylo triumfální pokoření slavného Knebworthu, kde Slipknot před vyprodaným placem předvedli jeden z nejlepších výkonů kariéry, k čemuž jim mohl, díky prvnímu live streamu v historii Sonisphere, aplaudovat celý svět. Bravo, devítko, bravo!



Stone Sour přepisují historii - jdou znovu do studia!

Dobře, tato událost sice proběhne až v roce příštím, k jejímu potvrzení a oficiálnímu posvěcení však došlo už v průběhu letošního podzimu, tudíž můžeme i tuto radostnou novinu zahrnou do našeho žebříčku! Ptáte se, čím že to Stone Sour hodlají přepisovat historii? Nuže, nemusíte být zrovna študovanými historiky, abyste se dovtípili faktu, že kapely Coreyho Taylora a Jamese Roota vydávají své desky střídavě ve dvouletých intervalech. Tímto stylem to fungovalo od roku 2002 a vzhledem ke kvalitám od té doby produkovaného materiálu si málokdo stěžoval.


Nyní však přichází poměrně razantní změna a Stone Sour vydají po loňském "Audio Secrecy" někdy v průběhu příštího roku svou čtvrtou řadovku! Že je to marginální záležitost, na které v konečném výsledku nesejde? Možná ano, dost možná ale skvělá deska "Audio Secrecy" posloužila muzikantům po dlouhodobé pauze jako vítaná sehrávací session a až teprve nyní budou Stone Sour díky komfortu nahrát si dvě desky po sobě schopni přijít s tím skutečně nejlepším, co hudební potenciál rockového kvintetu skrývá. "Je to skutečně grandiózní nápad, na kterém jsem pracoval dlouhou dobu. Hudebně, umělecky i vizuálně hodláme tentokrát bořit všechny zdi. Pokud se nám to podaří správně odpálit, bude to skvělé a hodně lidí to celkem uzemní. Těším se, až na tom začneme pořádně pracovat," říká maestro Taylor a není důvod mu nevěřit.

Držíme všechny palce na těle, rok 2012 bude ve znamení konce hudebního půstu!


Slipknot a Stone Sour poprvé na stejné akci!

Brazilský festival Rock In Rio zůstane v análech (už si konečně zapamatujte, že toto slovo nemá jenom jeden prdelní význam) obou kapel zapsán velmi tučným písmem. Jde totiž o historicky první událost, na níž vystoupili jak Slipknot, tak Stone Sour. Obě kapely měly pochopitelně na festivalu trochu odlišnou roli - Slipknot zde vystupovali jako jedni z headlinerů, Stone Sour si museli vystačit s postem jakési zahřívačky publika pro nástup větších hvězd.

Slipknot i Stone Sour nicméně spojovala jakási výjimečnost obou koncertů. Slipknot se na pódiu sešli po třech měsících od ukončení letního comebackového turné, a pokud byly ještě v létě cítit z řad maskovaného spektáklu jakési náznaky napětí, tentokrát už bylo vše v nejlepším pořádku, o čemž svědčila i závěrečná dojemná objímačka Coreyho Taylora s Joeym Jordisonem, kteří tak snad už nadobro zakopali svou médii přiživovanou válečnou sekyru.

Unikum koncertu Stone Sour pak bylo na první pohled mnohem viditelnější - z radostných důvodů (narození prvního potomka) totiž do Brazílie neodcestoval Roy Mayorga a na jeho místo za škopky nastoupil jakýsi chlapík jménem Mike Portnoy. Má docela povědomý kukuč, co říkáte?




Corey Taylor vydal bestseller!

Nebudeme si nic nalhávat, rok 2011 byl kolem a kolem v podstatě jenom o návratu devítky ke koncertování a osobních aktivitách Coreyho Taylora. Původní informace o Coreyho choutkách vydat vlastní knihu příliš vzruchu nezaznamenaly. Aby také ano, autobiografie muzikantů jsou dnes výjimečné asi jako bulvární články o chlastem nasáklém soukromí Ivety Bartošové. Lidé je sice čtou, zároveň jim ale už nevěnují příliš pozornosti.

Proto vzal Corey rozum do hrsti, namočil pero do kalamáře a z jeho nitra vzešlo dílko nazvané "Seven Deadly Sins: Settling the Argument Between Born Bad and Damaged Good", jež sice nese jisté autobiografické prvky, zároveň však nabízí rozmáchlý a filozofické úvahý čítající manifest zaměřený na problematiku sedmi smrtelných hříchů, jež Corey v konečném důsledku reflektuje jako přirozené lidské touhy a zavádí nové, poněkud věcnější sedmero, které čítá například i špatnou muziku.

Čtenářská obec zareagovala na fakt, že Taylor zkusil něco nového a knihu si napsal od prvního do poslední řádku sám, výborně, což vyústilo v její oficiální jmenování bestsellerem, když na několik týdnů nakoukla do žebříčku "The New York Times Best Seller list", který zmiňované noviny pravidelně publikují na svých internetových stránkách!


Coreyho první sólové turné

Jste ve dvou světoznámých kapelách, tudíž máte potřebnou hudební aprobaci jistou. Máte na svém kontě knižní bestseller, tudíž pravděpodobně víte, jak před ostatními formulovat své myšlenky. Co tedy uděláte? Jednoduše to spojíte dohromady, což udělal koncem tohoto roku také Corey Taylor a vydal se na své historicky první sólové turné nazvané "An Evening With Corey Taylor Tour"!

Jak už bylo řečeno, Corey mohl v tomto případě plně čerpat ze své kulturní všestrannosti a poprvé byl ve svých choutkách naprosto neomezen. Jeho show tak čítala v podstatě vše - glosy aktuálních událostí (jakousi stand-up komedii, chcete-li), dotazy fanoušků, následné zaručeně upřímné odpovědi (Rick Rubin a Scott Weiland by mohli vyprávět), trochu filozofického rozměru v podobě předčítání vybraných částí knihy "Seven Deadly Sins" a nakonec pochopitelně také akustické vystoupení, během něhož nespoléhal pouze na svou tvorbu, ale často neváhal sáhnout i po osvědčených klasikách ostatních hudebníků.

Balanc mezi Coreyho dvěma rozdílnými stránkami - totální klaun vs. vážná poselství vštěpující intelektuál - mohl dopadnout velkým fiaskem. Ale vzhledem k tomu, že byla Coreyho štace vyprodána, vzbudila velký rozruch a návštěvníci koncertu zanechávali v internetových diskuzích vesměs nadšené reakce, lze soudit, že to tomu lucky bastardovi zase jednou vyšlo. A tímto stylem snad bude vše okolo Slipknot pokračovat i nadále...



A to byl, vážení a milí, v kostce celý rok 2011. Nyní už jenom zbývá zjistit, která událost letos potěšila nejvíce vás. Svůj názor můžete vyjádřit skrze následující anketu:

BlueBoard.cz

Shawn Crahan zveřejnil skrze svůj Facebook profil novou fotku náhrobního kamene baskytaristy Slipknot, Paula Graye, který od nás odešel 24. května minulého roku po náhlé srdeční příhodě. Nezbývá než doufat, že tento vzpomínkový předmět nedopadne podobně jako ten předchozí, který byl koncem minulého roku odcizen dosud neznámými vandaly. Fotku můžete prohlížet zde (levé myšítko pro zvětšení):

Jednou z výhod amerického metalového časáku Revolver je mimo jiné fakt, že jeho obálky nevypadají, na rozdíl od nejmenovaných českých plátků, které chodím potají očumovat do Tesca, jako ranní výměšek vašeho trávícího ústrojí, a tak si jeho redaktoři mohli bez výčitek dovolit uspořádat velké čtenářské hlasování o nejlepší obálku roku 2011! Ve hře o celkové vítězství jsou samozřejmě také Slipknot, jimž věhlasný magazín věnoval celé jedno speciální vydání. Hlasovat můžete zde (levé myšítko na obálku pro přesun k anketě):


A když jsem říkal, že obálky Revolveru stojí za to, myslel jsem tím, že fakt stojí za to: