Na dobu šesti let jsme byli nedobrovolně zbaveni privilegia poslechu nové muziky Slipknot. To je zatraceně dlouhá doba, během níž se toho v kapele odehrálo daleko víc, než bychom si nejspíš přáli. Smrt Paula Graye a nucený odchod Joeyho Jordisona vyvolávaly v hlavách fanoušků spoustu - většinou negativních - otazníků, na něž Slipknot hodlali odpovědět jediným možným způsobem. Dámy a pánové, .5: The Gray Chapter konečně otevírá své brány, a pokud jste kdykoliv pochybovali, připravte se na srážku s realitou: Slipknot se vracejí a není nic, co by je mohlo zastavit.

Zatímco intro "XIX" jenom krůček po krůčku buduje momentum a jako odhodlaný marš za padlého bratra postupně zvedá intenzitu, následující "Sarcastrophe" vás úvodním rykem Coreyho Taylora a brutálním nájezdem kytar okamžitě vystřelí do slastných výšin. To vše v obrovské rychlosti a mimořádně organickém a nepředvídatelném stylu, který novinku hned od prvních vteřin odlišuje od poměrně strojově znějícího "All Hope Is Gone". Slipknot si s vámi hrají, všechno může být každým okamžikem jinak a vy netušíte, do jak bezhlavé smršti vyústí další riff - pravidla zde neexistují, touha dominovat je naopak všudypřítomná. Velmi podobně je na tom i následující sypačka "AOV", která ve svých mohutných kontrastech skrývá všechny půvaby dosavadní tvorby Slipknot a přes podmanivě zasněnou mezihru vygraduje do bestiální závěrečné salvy všeho, co má v ruce paličky a trsátka.



Sentiment na začátku The Gray Chapter zkrátka nemá místo. To dostane až o pár minut později a hned je z toho jeden ze zlatých hřebů celé desky. Kdo nechápe "Killpop", zřejmě nikdy nepochopí, jak neskutečně všestranná tato kapela je, a tedy nenajde samotnou esenci Slipknot. "Killpop" se utápí ve své melancholii, je hořkosladkým svědectvím smutné lásky a bolí způsobem, jenž dokáže roztrhat srdce na milion kousíčků. "Killpop" je důkazem, v jak fenomenální nositele emocí Slipknot vyrostli. Ano, jsou o čiré agresi a brutalitě. Zároveň ale umí vyprávět ztrápené melodické příběhy, které jsou ve své podstatě stejně tvrdé jako ty nejsurovější metalové orgie.

S postupující stopáží je stále evidentnější, že oba noví členové se aklimatizovali na výbornou a zejména Jay Weinberg je za svou bicí baterií naprosto sebevědomý, přičemž problém mu nedělají procítěnější party ani rozsévání pekla, kde mu mohutně asistují perkuse i Shawnův na všechny strany cinkající pivní sud - novinka vůbec s užíváním tohoto poněkud atypického instrumentu nešetří a svůj prostor si nachází takřka v každé písni. Tento výčet doplňte o výrazné posílení úlohy Sida Wilsona a máte vzdálený obrázek, jak hudebně pestrou záležitost před sebou skutečně máte.


"The world will never see another crazy motherfucker like you.
The world will never know another man as amazing as you.”

Refrén "Skeptic" obnažuje hlavní poselství .5: The Gray Chapter a ve stejném duchu pokračuje i čistě vzpomínková tryzna "Goodbye", která si svou zastřenou hudební kulisou a ospalým tempem připravuje půdu pro obrovský riff a další z nezapomenutelně apokalyptických refrénů Coreyho Taylora. Je úžasné poslouchat, s jakou lehkostí a bez zbytečných melodramatických vsuvek (dokážu si představit kapely, které by "Goodbye" pojaly jako zvlhčovač dámského textilu a nechutně přeslazený stadionový cajdák - teď vytáhněte zapalovače!) Slipknot vzpomínají na svého padlého bratra. Když skončí ohlížení se za minulostí, nastoupí další kolo nefalšovaného hudebního naturalismu. "Cut, cut, cut me up and fuck, fuck, fuck me up" řve freneticky Corey Taylor v nejostřejší a nejvíc balls-to-the-wall skladbě, jakou Slipknot vyprodukovali od roku 2000. "Custer" by mohl z fleku putovat na debutové album a dnes by patřil vedle písní jako "Surfacing" nebo "Get This" k naprostému hudebnímu základu devítky z Iowy. Závěrečná "If Rain Is What You Want" pak řezavými riffy otvírá poslední rány, aby se mohla vytratit v ozvěnách a pomalu ukončila tento hudební zážitek.

Je brzy vynášet soudy a stavět .5: The Gray Chapter před nebo pod ostatní desky v diskografii Slipknot. Už úvodní poslechy nicméně naznačují, že Slipknot splnili vše, s čím chtěli do svého pátého dějství vstoupit. Postavili velkolepý pomník svému baskytaristovi a dali zavzpomínat na hrubost prvních dvou alb, zároveň si ale udrželi nekonečnou touhu po evoluci, a učinili tak další krok na své odvážné pouti. Kam bude tato cesta následovat? Těžko říct. Po .5: The Gray Chapter se však do budoucna hledí zase o něco příjemněji - a to je, vzhledem k tragickým reáliím, jimiž jsme si museli projít, mimořádně vítaná zpráva.


O své vlastní první dojmy z desky se můžete podělit v komentářích u článku!