Kerrang! Radio pořídilo před několika dny velmi zajímavé interview s frontmanem Slipknot, Corey Taylorem. V sedmnáctiminutovém rozhovoru, který si můžete stáhnout zde, Corey hovoří o svém dětství, osobním životě a mnoha jiných, veřejností dosud neprozkoumaných, tématech. Následuje exkluzivní překlad:

Corey Taylor je nejlépe známý díky své masce, která by přinutila většinu dětí běžet domů za svými rodiči, a svému hrdelnímu zpěvu, jenž jeho domovské kapele Slipknot zajsitil tři desky startující v Top 10 žebříčku Billboard 200. Zlomový moment jeho života nastal ve chvíli, kdy byl zaregistrován ostatními členy Slipknot, kteří jej neváhali kontaktovat - v té době ještě pořád pracoval v "průmyslu dospělých" a zpíval ve své druhé kapele Stone Sour. Tehdy asi ještě netušil, že má nakročeno do jedné z největších metalových kapel 21. století. Ne všechno v životě tohoto slavného zpěváka ale bylo tak jednoduché a úspěšné. Jeho život provázelo také neustálé stěhování v dětství, závislost na drogách i alkoholu a následné sebevražedné myšlenky.

Kerrang!: Dokážeš jmenovat někoho, kdo ti v životě pomohl stát se tím, čím dnes jsi?

Corey Taylor: Lidé, kteří mi pomohli stát se tím, čím teď jsem, jsou vlastně jakýmsi mixem mé rodiny a kamarádů. V době, kdy jsem vyrůstal, jsem moc příbuzných neznal, znal jsem příbuzné ze strany své matky, ale ne otcovy, protože jsem o něm nic nevěděl. Nejvíc mne asi ovlivnila má babička, babička Thelma, to ona mi vštěpovala etiku práce a lásku k ostatním lidem. Ona byla v podstatě má opravdová matka, svou matku sice pořád miluju, ale vyrůstání s ní bylo naprosto šílené, všude to bylo hrozné. Má babička byla mou skálou, byla mým útočištěm, mou stabilitou, mým domovem. Určitě mne to ovlivnilo, ať už v mládí nebo i teď. Babička je prostě drsná, jen tak sekne s prací, kterou předtím dělala 25 let, je rok doma, strašně se nudí, tak si najde naprosto jinou práci, ve které je nyní už přes 20 let! Říkám si "Co to děláš? Mohla bys jít klidně do důchodu, ale ty pořád pracuješ, zbláznila ses?". To je pro mě něco velkého.

Hodně přátel, jež jsem poznal kolem 20. roku mého života, považuju za ty nejdůležitější. Můj nejlepší kámoš Danny nebo dobrý kamarád Jeff - to jsou lidé, které jsem potkal v době, kdy jsem hledal sám sebe, a oni mi pomohli vnímat svět trochu jinak. Byl jsem malá atomová bomba, která čekala na odjištění, ale pak jsem je poznal a konečně našel své opravdové místo, svůj kmen. Všichni jsme poslouchali stejnou šílenou muziku, hudba a kultura kolem ní pro nás byly fascinací. Byli jsme připraveni stát se legendami ještě předtím, než jsme pro to něco udělali. Bylo to skvělé období mého života - možná vůbec to nejlepší.

Kerrang!: Tvá matka vychovávala tebe a tvou malou sestru sama, s čímž souviselo i časté stěhování se z místa na místo. Jak toto neustálé stěhování (25 států v době, kdy ti bylo 15) ovlivnilo tvé dětství? Umožnilo ti to poznat například hodně nových přátel?

Corey Taylor: Hledání přátel v dětství bylo naprosto příšerné, protože jsme se stěhovali fakt hodně. Ale díky mé osobnosti - syndrom třídního šaška, extrovert, ten, co řekne "Hej, za čtvrťák si sundám kalhoty" - to někde šlo, ale jinde zase vůbec. Pamatuju si jeden rok, kdy jsme se stěhovali čtyřikrát. V 7. třídě jsem chodil do tří různých škol, v jedné jsem byl za osla, v další za hvězdu, v poslední za tu neviditelnou osobu, o kterou se nikdo nezajímá, byl to hodně zvláštní rok.

Tehdy jsem byl hodně silně závislý na drogách, byla to jediná věc, kterou jsem opravdu měl. Tak to tedy bylo, měl jsem 14 let a potácel se od horšího k lepšímu až na úplné dno. Má mysl mi říkala "Tohle je ten život? Na tohle se mám těšit?". Naštěstí jsem si to všechno srovnal, ale je to zvláštní, když máte pocit, že jste pouhá šachová figurka, která se pořád přemisťuje. Že nemáte možnost najít své kořeny a stabilitu, kterou závidíte ostatním.

Pozitivní na tom všem je, že kdybych neprožil všechno to cestování a šílené časy, kdy jsem doslova bojoval o holý život, určitě bych dnes nebyl tím, kým jsem. Vyrůstat tímto způsobem rozhodně nebylo jednoduché, ale neměnil bych.

Kerrang!: Otec opustil tvou matku ještě předtím, než jsi se narodil. Znovu jsi ho potkal až o mnoho let později, kdy ho vystopovala, za spolupráce soukromého detektiva, tvá ex-manželka. Jak jsi prožíval první setkání se svým otcem?

Corey Taylor: Potkat poprvé mého otce nebylo vůbec snadné. Málem jsem se zhroutil, řekl bych to takhle. Hlavně jsem byl ale nervózní. Byl to jeden z momentů, kdy jsem byl rád za to, že mám svou ex-manželku vedle sebe, byl to jeden z mála momentů, kdy mě skutečně chápala. Letěli jsme do San Diega a já si říkal "Co mám říkat? Co mám dělat?". Do té doby jsem s ním totiž mluvil jenom dvakrát a to po telefonu - v době prvního telefonátu jsme byli zrovna na turné v Brazílii a já se toho setkání začal strašně obávat. Mluvili jsme spolu zhruba 45 minut a oba jsme to hodně prožívali. Bylo to 45 minut, během kterých shořelo mnoho mých falešných představ. Říkal jsem si - Pane Bože, všechny ty věci, o kterých jsem si myslel, že jsou skutečnost, byly pouhé domněnky! To setkání bylo skvělé. Můj otec je pravděpodobně ta nejsrdečnější osoba, kterou jsem kdy potkal. On a jeho žena Anna jsou jedni z nejúžasnějších lidí na téhle planetě a upřímně lituju toho, že se s nimi nesetkávám častěji. Po mentální stránce mi to však otevřelo další dvířka - mohl jsem si vše znovu promyslet a připravit se na průzkum toho, jaké to je, stát se jiným člověkem.



Kerrang!: Můžeš nám něco prozradit o svém prvním pěveckém vystoupení na párty v domě tvé sestřenice? Bylo ti tehdy pouhých 9 let.

Corey Taylor: První vystoupení, které jsem kdy absolvoval, bylo u mé sestřenice, tuším, že to byly nějaké narozeniny a celá rodina se sešla okolo kuchyňského stolu. Byli jsme v jejím pokoji a poslouchali hudbu. Byla o něco starší, takže mne přivedla k hromadě kapel. Poslouchali jsme "Separate Ways" od Journey na vinylu. Zpíval jsem si pro sebe a ona pomalu, ale jistě ubírala na hlasitosti hudby a poslouchala jenom můj zpěv. Pak to zastavila a řekla "Teď pojď za mnou.". Postavila mě do rohu obýváku, shromáždila celou rodinu a prohlásila "Tohle musíte slyšet, je to úžasné!". Donutila mne to zazpívat a capella. Já si říkal "Ne. Co? Ne. Co? Ne!". Pokud vás tohle nezastraší, pak už nic! Za všechnu Stone Sour a Slipknot hudbu vděčíte Stevemu Perrymu!

Kerrang!: Pobýval jsi tedy se svou babičkou, která zažehnula tvůj zájem o zpívání svou fascinací Elvisem Presleym. Jak ti pomohla?

Corey Taylor: Má babička mi v mnoha ohledech pomohla formovat mé hudební touhy. Měla doslova stovky Elvisových kazet - o mnoha z nich většina lidí vůbec neslyšela - měla těch věcí plné krabice a pamatuji si, že mé první stereo bylo jediné stereo, které kdy vlastnila a dokázalo to tyto kazety přehrát, takže jsem Elvise poslouchal v mládí opravdu často. Když jsem se k ní přestěhoval, všechno jsem to vlastně zdědil. Říkal jsem si "Podívejte na ty kazety od Elvise! Woohoo!". Měla ale taky hodně LPíček (žádné dvojsmysly pozn. Corey(8)), pamatuji si, když jsem poslouchal například Statler Brothers. Babička byla velkou fanynkou country, takže jsem vyrůstal na country, prostě Iowa. Pamatuju na Statler Brothers, the Oakridge Boys, byl jsem největším fandou songu "Elvira" (autorem původní verze písně je Kenny Rogers pozn. Corey(8)), děláte si ze mě srandu? Ten song byl boží!

Na druhou stranu, moje máma byla obrovským fanouškem disca, a jelikož jsme nyní někde v polovině nebo na konci 80. let, měl jsem samozřejmě všechno své disco na LPíčkách. Mí přátelé vždycky přijdou a říkají mi "Proč tady máš ty Village People?" a já na to "Ani nevím, prostě to mám mezi zbytkem nahrávek!"

Máma poslouchala hodně Motown, takže jsem měl od nich různé kompilace, ale prvními alby, které jsem kdy dostal, byly "Somewhere in Time" od Iron Maiden a "Girls, Girls, Girls" od Mötley Crüe, to byly mé vůbec první alba. Obě jsem dostal jako dárek od babičky. Nepamatoval jsem si jenom tu melodii a texty, ale úplně všechno, protože jsem vyrůstal v době rozmachu MTV a tam byly k vidění tyto skupiny dost často. To mě přivedlo k trojlístku Slayer, Metallica a Anthrax, k takovým Megadeth nebo Testament to už pak byl jenom kousek.

Kerrang!: Stone Sour byli první kapelou, jež ti přinesla relativní úspěchy. Na co z této doby vzpomínáš nejraději?

Corey Taylor: Nejradši mám prvních pár let fungování Stone Sour. Bylo to všechno o prozkoumávání, všechno bylo nové. Byla to první kapela, do které jsem se opravdu zažral, se kterou jsem koncertoval a která mi umožnila hrát i v jiných městech něž Des Moines. Byl jsem mladý a naprosto šílený! Měl jsem dlouhé blond vlasy, vážil okolo 60 kilo a myslel si o sobě, že jsem ten největší borec na světě! Byla to neskutečná sranda! Naučilo mne to ale strašně moc, nebyla to ani práce, žil jsem jenom proto, abych hrál svou oblíbenou muziku. Pamatuji si rok, kdy jsem prostě odešel z práce a řekl si, že budu žít jenom z peněz, které si vydělám v Stone Sour, což nebylo mnoho. Stačilo to ale na cigára a chlast - a o tom to je! Díky bohu za babičky, ona mě musela živit.

Nejlepší na tom bylo, že všechno bylo nové, mohli jsme si dělat cokoliv, nebylo nic, o co bychom se na pódiu nemohli pokusit. Naučilo mě to, že to prostě miluju, miluju tu práci. Hráli jsme například několik týdnů výhradně sety složené z cover verzí, prostě to tak muselo být. Taky jsme zjistili, že nám to opravdu jde. To je další věc, kterou mi to dalo - vědomí, že jsem dobrý v tom, co dělám. Lidi to měli opravdu rádi, něco jsme jim předali. Bylo to fantastické. Nemám vzhledem k těm prvním několika rokům žádné výčitky, občas si to poslechnu a jenom si říkam - sakra, to už je dávno! V té době byla prostě ale sranda sepsat píseň a hned jí běžet zahrát lidem.

Kerrang!: Po Stone Sour jsi přišel do Slipknot a znaznamenal s nimi obrovský úspěch. Měl jsi nějaké kamarády, kteří tě provázeli během tohoto přesunu z jedné kapely do druhé?

Corey Taylor: No, pamatuju si na onu chvíli, kdy mi přišli dát nabídku. Byl jsem požádán ve 4 hodiny ráno v sex-shopu, vešli dovnitř a nejdřív ke mně vůbec nešli, prostě si to tam jen prohlíželi. Vím, že jsou na internetu zaručené příběhy o tom, jak mi vyhrožovali smrtí, pokud se nepřipojím - všechno je to odpad! Byli hodně ostýchaví, to je skutečnost, to je pravda. Chodili po tom obchodu a prohlíželi si každou kazetu, kterou mohli, a já jenom seděl u pokladny, sledoval je a říkal si - co se to tu sakra děje? Proč tu vůbec jsou? Nikdy jsem ty týpky pohromadě neviděl, pak přišel Clown a řekl "Víš co, kámo, řeknu to takhle..". Bylo to roztomilé, zprvu jsem byl dost nervózní, můj mozek křičel "Jo!", ale ústa řekla jenom "víte co, zkusím to, zkusím". Musíte si totiž uvědomit, že to byl strašný skok - Stone Sour byli v té době čistý hard rock, vůbec jsem tam neřval, prostě čistá melodie. Tohle bylo o vstupu do metalové kapely, ve které nejsou žádné limity, samozřejmě jsem byl přesvědčen, že to půjde, ale pořád mi něco říkalo - pojď to vyzkoušet a uvidíš, co se stane.

Hned další den jsem popadnul kámoše Dannyho a řekl mu "kámo, právě se mě zeptali, jestli se nechci připojit ke Slipknot". On hned začal vyšilovat a křičet "To musíš udělat! To musíš udělat!".. a zbytek je historie.

Kerrang!: V té době jsi dost pil, bez nadsázky řečeno od rána do večera, což vedlo k tvému pokusu o sebevraždu v roce 2003. Můžeš nám říct, co se tehdy v Hyatt Hotelu stalo?

Corey Taylor: Pokud jsem byl někdy na úplném dně, bylo to tehdy. Po počátečním úspěchu Slipknot to šlo v roce 2003 hodně z kopce. Dostal jsem se do stavu, a teď z toho nikoho neobviňuju, protože jsem se tam dostal hlavně kvůli sobě samému, kdy jsem měl opravdu vážné problémy s pitím. Problémem ale nebyl alkohol, tím problémem bylo dění v mém životě. Vyčnívá z toho samozřejmě ten incident v Hyattu, který si vybavuju hodně živě ještě dnes. Bylo to těsně předtím, než jsem se úplně složil - stál jsem na balkóně a byl připraven na skok. Díky bohu za mého přítele Toma Hazara - kdyby tam nebyl, dnes bychom tuto konverzaci vůbec nevedli.

Necháte to prostě dojít do bodu, kdy cítíte, že se nic nezmění. Ale když ty problémy překlenete, dojde vám, že můžete změnit naprosto cokoliv, co se s vámi děje. Když jsem si tohle uvědomil, začal jsem se malými krůčky vzdalovat od těch zlých myšlenek. Na nějakou dobu jsem se musel vzdát chlastu a soustředit se výhradně na sebe. Je dobré vědět, že máte kontrolu nad svým osudem.

Kerrang!: První dítě se ti narodilo v roce 1992, druhé pak o deset let později. Jaký je tvůj život mimo kapelu?

Corey Taylor: Když přijde na mé děti, miluji je a snažím se být neústupný, mám se s nimi opravdu báječně, jsou pro mne něčím magickým. Je skvělé mít možnost stát se otcem a nejlepší na tom je, že nemám žádné vzory, nemám se nač odvolávat, nemůžu říct "jo, můj táta to dělal takhle a takhle". Je to pro mě všechno nové a rozhodně se nezdráhám přijímat rady od jiných lidí ohledně péče o děti. Asi před týdnem jsme je vzali do Disneylandu a totálně si to užili! Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem si užil opravdové prázdniny s dětmi pěkně pohromadě. Užili si to tak moc, že když jsme přišli domů, byli totálně odrovnaní, takže šli hned do postele. Jsem strašně rád, že jsem tam, kde jsem..