Mediálně činní Corey Taylor a Shawn Crahan odsunuli svého parťáka Joeyho Jordisona poslední dobou tak trochu do pozadí, nicméně Joey, to není žádné ořezávátko, a tak se svým novým rozhovorem přišel zrovna ve chvíli, kdy náš novinkový servis postihla menší okurková sezóna. Ehm, až tak nás Joey asi nesleduje, každopádně jeho nové interview pro server HardrockHaven.net určitě stojí za přečtení:

Hardrock Haven: Je fantastické vidět, že se Slipknot už za pár týdnů vrátí do Austrálie. Musíte mít z toho velkou radost!

Joey Jordison: To tedy máme! Je to asi půl roku, co jsme hráli na festivalu Rock In Rio, kde jsme byli jedním z headlinerů, což bylo něco úžasného. Těsně předtím jsme byli potvrzeni pro Soundwave. Bylo to něco, oč jsme skutečně usilovali. Máme hodně nabídek na koncerty, které zní skvěle, ale Soundwave dostalo přednost. Chtěli jsme se před další deskou ještě jednou podívat dolů do Austrálie a myslím, že je to skvělá příležitost, jak celou tuto záležitost uzavřít. Nemůžu se dočkat, až se k vám dostaneme, těžko věřit, jak rychle se to blíží. Všichni už se těšíme!

Hardrock Haven: Také my se už nemůžeme dočkat, Joey! Budou to určitě velmi speciální koncerty! Minulý rok jste vydali výroční re-edici alba "Iowa" - když se nyní podíváš na nahrávací procesy starších desek, co tě napadne?

Joey Jordison: Je to zvláštní, protože svou hudbu vlastně ani příliš neposlouchám. Víte, koncertujete k tomu 18 měsíců a časem se toho přejíte. Zajímavé na tom ale je, a to samé se stalo v případě re-edice "Iowy", že když to nějakou dobu neslyšíte, řeknete si jenom "Pane Bože!". Pamatuji si, jak to vznikalo, ten konečný výsledek, tu energii. Když na ty časy vzpomínám, napadá mě jenom "Do prdele, jak jsme vůbec něco takového mohli vymyslet?". Vždycky mě to naprosto odrovná a nejinak tomu bylo s "Iowou". Když pak jdete dělat rozhovory a máte vysvětlit, jak ta deska vznikala, pamatujete si sice všechno, ale chcete se naladit na tu správnou vlnu, a tak si tu desku musíte znovu poslechnout... v tu chvíli si jenom říkám, že jsme tehdy byli na kurevsky temném místě! Žádná Slipknot nahrávka ale neobsahuje nic umělého či vykalkulovaného. Když si chci poslechnout nějakou naši desku, nestačí mi jenom jedna píseň, musím si to projít prostě všechno. Pokaždé, když slyším jednu z našich písní, jsem upřímně pyšný na to, co jsme dokázali.

Hardrock Haven: Jak víme, bicí jsou obvykle nahrávány ve studiu jako první. Ty už máš pochopitelně jisté základy písně díky předprodukci zmapovány. Vcházíš tedy do studia s tím, že přesně víš, co uděláš, nebo je to u tebe spíše spontánní proces?

Joey Jordison: Hmm, to záleží od případu. Při vstupu do studia už mám samozřejmě představu, co zhruba budu dělat. Začnu tedy tím, že píseň zahraji zhruba třikrát až čtyřikrát celou, přičemž nejlepší pokusy bývají většinou ty úvodní dva. Pak udělám další tři až čtyři, během nichž se nechám řídit citem a alternuji jednotlivé prvky písně. Jednoduše se tou písní začnu bavit. Následně si všechny své pokusy poslechnu znova a nejlepší úseky našroubuju do jednoho celku. Někdy za letu přijdete s věcmi, které by vás dříve vůbec nenapadly.



Hardrock Haven: Mluvil jsem s některými bubeníky, kteří tvrdili, že denně cvičí i 4 až 5 hodin. Další naopak trénují sotva pár minut předtím, než vběhnou na pódium. Jak často a jak dlouho cvičíš v průměru ty?

Joey Jordison: Od doby, co jsem ve studiu a pracuji na novém materiálu, což je posledních pár týdnů, tak zhruba 6 až 7 hodin denně. Koncem večera jsou vaše ruce a nohy jako želatina! Když jsem ale na turné, netrénuji skoro vůbec, protože rád udržuji věci zábavné, a když něco hrajete pořád a pořád dokola, může se stát, že o to ztratíte zájem. Na cestách potřebuji pouze uvolněné ruce, vytrénované nohy a pulzující krev v žilách, jinak netrénuji vůbec. Když jsem ale doma, zkouším vlastně pořád!

Hardrock Haven: Není pochyb o tom, že jsi inspiroval celou jednu generaci mladých bubeníků. Existuje ale nějaký bubeník, o němž jsi netušil, že je tvým fanouškem a následně tě toto zjištění překvapilo?

Joey Jordison: Ou, tak to je docela jednoduché, protože jich je sice docela dost, ale vždy mě napadne pouze jeden - Stewart Copland z The Police! Nemohl jsem uvěřit, že mne viděl hrát už v roce 2000 na koncertě v San Bernardinu, kam původně dorazil kvůli spolupráci se Sepulturou. Poté vyšlo nové číslo magazínu Modern Drummer a on se tam o mně rozpovídal. Během posledních let se z nás pak stali velcí přátelé, vůbec jsem přitom netušil, že byl mým fanouškem. Způsob jeho hry na desce "Zenyattà Mondatta", kterou mi pouštěli mí rodiče, když jsem byl ještě malý, je úžasný. Je fakt zvláštní, že je mým fanouškem, nikoho by to asi nenapadlo. On je ale velkým fanouškem metalu vůbec a to je skvělé.