Každá deska Slipknot je před i po svém vydání terčem neskutečného množství analýz a komentářů, které jsou ve svých důsledcích natolik rozdílné, že by k obsáhnutí jejich výpovědí musela devítka vydávat novou desku v měsíčních intervalech, přičemž stopáž jedné by se nezastavila pod třiceti hodinami a každá by opsala kruh celého spektra hudebních žánrů (včetně polky a německého 70s diska). Corey Taylor se proto očekáváním okolního světa nenechává zbytečně stresovat:

"Ne, očekáváním lidí se vůbec nenechám svazovat, protože jsme si tím prošli na všech deskách. Začalo to už "Iowou". V té době lidi čekali, že vydáme celou desku plnou singlů jako "Wait And Bleed". A my vydali jednu z nejtvrdších desek historie. Pak jsme pracovali na "Vol.3" a pár týdnů před vydáním jsme schválně vydali dva songy, o nichž jsme věděli, že se na desku nedostanou. Lidi si hned říkali: "Co to je? Tohle zní divně." Jednou z těch písní byla i "Don't Get Close" - přiznám se, že nejsem úplně jejím fanouškem. Jenže pak jsme vydali "Duality" a lidi z toho naprosto šíleli.

Když tedy jdeme do studia, snažíme se pouze o to, abychom naplnili očekávání nás samotných. Vše ostatní je už jenom bonus. Buďto jste s námi, nebo ne. Nikoho nehodláme prosit, a možná i proto jsme dál než mnoho jiných kapel, protože nás upřímně spousta věcí vůbec nezajímá. Je nám třeba naprosto jedno, kolik lidí nás sleduje na Facebooku. Tohle je naše skutečná svoboda.

Úplně stejné to bylo i před vydáním "All Hope Is Gone". Tehdy jsme snad ani nezveřejnili žádný song, pouze fotky, a hned děcka na internetu psaly, že je přece rok 2008 a Slipknot už nikoho nezajímají. Pak se té desky prodaly miliony kusů a debutovala na prvním místě v USA. To samé s "The Gray Chapter" - lidi zase říkali "Mmmm, zajímá to vůbec ještě někoho"? Jo, zajímá. A je jich spousta. Hodně lidí se nás snaží uměle potlačit a pořád se jim to nedaří. Nejspíš je to tím, protože dobře ví, že jediní, kdo celou tuhle věc jednou ukončí, jsme my sami."