Nejhorší je možná silné slovo, ale snad chápete pointu. Redakce serveru Noisey.com dala Coreymu Taylorovi nelehký úkol: Seřaď 20 let šílenství dle stupně oblíbenosti. A on to udělal. Výsledkem je nebývale rozsáhlá sebereflexe, jež nabízí unikátní vhled do uměleckého smýšlení frontmana Slipknot. Připravte si konvici černého čaje nebo gram koksu, tohle bude dlouhé povídání.



5. místo - ALL HOPE IS GONE (2008)


Je tam podle mě hodně skvělé muziky, jde spíš o okolnosti, v nichž vznikalo, proč mám k "All Hope Is Gone" dnes nejchladnější vztah. Což je celkem zvláštní, protože když jsme to album dokončili, miloval jsem ho. Jsou tam výborné písně a to je vlastně ten hlavní problém. Jde o kolekci nesouvisejících písní, nikoliv soudržné album, což je něco, oč celou naši kariéru usilujeme. Připočtěte k tomu dusnou atmosféru, kdy se kapela rozděllila na dva tábory. Jedna strana chtěla dělat jednu věc, ta druhá zase jinou, zatímco já stál někde uprostřed a říkal jim "Není tohle ta část, kterou si máme užívat?" (smích). Samotné dokončení desky tak bylo nesmírně složité. Šlo o mizerné dva roky. Jediný důvod, proč na ty časy občas vzpomínám s nostalgií, je Paul. Kromě toho je tam ale jenom tvrdá práce a spousta odříkání. Nemůžu tu desku poslouchat, aniž bych neměl špatné vzpomínky. To je asi důvod, proč je nejmíň oblíbená.


4. místo - VOL. 3: THE SUBLIMINAL VERSES (2004)


Asi to hodně lidí překvapí, ale druhá od konce bude Vol.3. Ale opět - ty písně jsou kvalitní, vyprávějí poutavý příběh, líbí se mi i produkce a hlavně jsme tou deskou udělali velmi odvážný krok vpřed, kdy jsme nechtěli vydávat jednu a tu samou desku dokola. Vol. 3 byl opravdu velký skok, který nám umožnil poznat, co všechno dokážeme. Mým hlavním problémem je pěvecký výkon, který jsem tam podal. Zkoušel jsem něco jiného, ale časem jsem si uvědomil "Sakra, vždyť se mi to ani nelíbí". Zkoušel jsem řvát trochu jinak a prostě to nefungovalo.

Poslechněte si třeba "Welcome". Nemá kvůli tomu agresi, jakou bych si představoval. Jinak jsou ale některé skladby fantastické. "Duality" považuje dodnes mnoho lidí za náš ekvivalent “Whole Lotta Love” nebo “Stairway to Heaven” . hrají to pořád dokola. (smích) Když ji hrajeme živě, lidi ztrácejí zábrany. “Before I Forget” je další skvělá věc. Výborné jsou i melodické věci jako obě části “Vermillion” a povedený risk je například i “The Nameless”. Je tam tolik perfektních součástek, až je těžké tu desku nemilovat. Jde ale čistě o můj vokální výkon. Navíc jsem tehdy procházel velmi těžkou osobní částí života, kdy jsem byl čerstvě bez alkoholu, snažil se najít sebe samého, vytáhnou si doslova hlavu z prdele a na mém výkonu se tohle všechno bohužel celkem výrazně odrazilo. Bylo to zvláštní. Všichni ostatní v kapele jinak podali bezchybný výkon a dokázali hudebně vymyslet hromadu perfektních věcí.

Problémem byl z mého pohledu taky Rick Rubin (producent alba pozn. korej). Ukázal se tak na 45 minut týdně, a to vždy ve stejný den, byla to tuším středa, a řekl "Musíte opravit to a to a taky tohle". Pak se zase sebral a odešel. Nedoceněným hrdinou toho alba je podle mě Greg Fidelman (zvukový technik Vol.3 a producent .5 pozn. korej), protože nebýt jeho a zbytku kapely, nikdy bychom nedosáhli takových výsledků. Pamatuju si, jak mi Rubin říkal, abych změnil refrén “Before I Forget”, protože nezní dostatečně silně. Já mu na to odpověděl, že nic takového nehrozí. Někdy jsem s ním souhlasil, ale v tomhle případě mi bylo jasné, co před sebou máme. A pak jsme s tím songem vyhráli Grammy. V našem okolí byl velký zmatek. Je docela zázrak, že jsme celou věc nahráli za 7 měsíců.

Vol.3 potvrdilo náš potenciál. Lidi se na nás začali dívat jinak a už nás nepovažovali za - a já nesnáším tenhle termín, protože k nám nikdy nepasoval - nu metalovou kapelu. Začali nás považovat za přirozené nástupce v té době slavnějších metalových kapel. Už to nebylo jenom “Kill Kill Kill”. Naše hudba konečně začala reflektovat celé spektrum emocí. Byla to deska, jež ukázala, jak vážně se coby kapela bereme.



3. IOWA (2001)


To byly doby, kdy se můj život nacházel na hrozivém místě. Najednou z nás byly hvězdy, ke všemu byl přístup a my věděli, že musíme všem zavřít huby. Bylo nám jasné, že přijdeme s něčím šíleným. Všichni jsme byli naprosto vyšinutí, většina té desky vznikala v nepříčetném stavu. Něco na té desce je neuvěřitelné fyzické, temné, tak strašně temné. Posloucháte to a nezní vám to jako nic jiného. Produkce vás udeří do xichtu, agrese je všudypřítomná. Když jsme to album dokončili, jako bych najednou prozřel. Najednou jsem tam byl. Poslouchali jsme výsledek a samotné nás překvapilo, jak tvrdé album máme. Myslím, že by to album mělo ještě větší úspěch, kdyby o pouhý týden nepřišlo 9/11, na což hodně lidí zapomíná. Velmi očekávané album měli taky Slayer. Najednou jsme byli v informačním vakuu. Potkala nás kurevská tragédie a média potřebovala obětního beránka, takže vyjebala s námi, vejabala se Slayer, vyjebala s Rage Against the Machine. Tvrdé kapely byly najednou přítěží, zatímco takovým Linkin Park nic nehrozilo. Zároveň jsme ale nesložili zbraně a k desce poctivě celý rok koncertovali, aby měla svou podporu. I když je "Iowa" nesmírně temná, je tam spousta hitového materiálu, který dodnes funguje na koncertech. Jedná se o svědectví, kam až jsme ochotní zajít.

A ještě poznámka k 9/11: Vím, že třeba Marilyn Manson si to hodně odskákal. A pro nás platí totéž. My měli aspoň výhodu v tom, že tlak se rovnoměrně rozdělil mezi celou devítku. Je to šílené. Jakákoliv tragédie se v USA stane, okamžitě jsme hromosvodem. Není to fér. Je to plivanec na vše, co se snažíme dělat. Chceme prostě poskytnout ventil lidem, kteří jinak nemají žádné východisko. Najděte v lidech násilí a udělejte z toho něco pozitivního. Dejte jim tu výusť. Když tím lidé pohrdají, nejradši bych něco rozkopal. Ale pak si uvědomím, že můžu poslouchat vlastní hudbu, a tím se i uklidnit, takže je to super. (smích)

Hlavní důvod, proč jsme zakládali Slipknot, byl fakt, že neexistovala muzika, která by byla z našeho pohledu dokonalá. Která by měla intenzitu Slayer, elektronickou brutalitu Ministry, groove Korn, zvrácenost na pódiu jako GG Allin. Chtěli jsme být čistým antagonistou, s melodiemi, refrény, nábojem, schopnostmi dělat cokoliv kurva chceme. Čekali jsme a čekali, až přišel moment, kdy jsme do toho šli sami. V Iowě navíc nikdo kurva nekoncertuje! (smích) Občas tady někdo přijede, ale publikum začne tak šílet, že raději uteče.


2. .5: THE GRAY CHAPTER (2014)


Čistá melancholie. Paul zemřel, Joey nebyl s námi a my si řekli "Co teď bude? Co budeme dělat?". Naštěstí jsme si sedli a udělali přesně to, co bylo potřeba. Když jsme album vydali a uzemnili všechny tlučhuby, kteří tvrdili, že už na to nemáme, dostavil se nesmírně uspokojivý pocit. Někteří čekali celé roky, aby nás mohli vidět, jak padáme na tvář. Dali jsme těm zmrdům pěstí, což je naprosto úžasné. Vrátili jsme se a řekli jim "Budeme vás otravovat, dokud neumřeme, takže můžete jít do píči". Navíc jsme to všechno dokázali formou pocty padlému kolegovi. Byla to naše terapie, kde jsme mohli sdílet pocity. Ačkoliv jde o brutální desku, je taky nesmírně emotivní. Vybízí ke vzpomínkám, je přesně podle mých představ.

“Goodbye” je specificky o dni, kdy Paul zemřel. Bylo to poprvé, kdy se u mě kvůli Paulově absenci nesešla celá kapela. Seděli jsme všichni ve sklepě, dívali se jeden na druhého a okolo se rozprostíralo to nejodpornější ticho. Takové ticho, které se nedá poslouchat. Brečelo se, někteří měli vtipné vzpomínky a pokoušeli se smát, protože netušili, co jiného dělat. Takhle to pokračovalo dalších několik dní, a to včetně té tiskové konference. Kámo, když se na to teď dívám, ani nevím, že jsem tam tehdy byl. Deska má být ale hlavně pozitivní, což jasně dokazuje, jak velký kus cesty jsme od té doby urazili.



1. SLIPKNOT (1999)


Šli jsme do toho nesmírně pozitivně, nekonala se žádná přehnaná očekávání. Nikdo nečekal, že prorazíme, což platí i pro nás samotné. Byli jsme naprostí zelenáči, kteří měli radost z toho, že mají šanci nahrát debut. Dalších šest měsíců jsme pak čekali, co z toho vyleze. Na soupisku Ozzfestu 1999 nás zapsali v poslední možnou vteřinu. A to nepřeháním. Stáli jsme na kopci v Malibu. Devět kreténů z Iowy, kteří nemají tušení, co vlastně dělají. (smích). Vedle nás Ross Robinson - šílený vědec, který pomohl vše stvořit. To album byl náš šek, protože nikdo z nás jinak neměl ani dolar. Nikdo netušil, co přijde. Čekalo se, kdo další ze stáje Roadrunner Records vyletí vzhůru, ale s námi nikdo nepočítal. Machine Head zrovna vydávali nové album a Amen dokončili svou desku ve stejném studiu, kde jsme byli i my. Osobně jsem mimochodem tehdy čekal, že právě Amen to dotáhnou mnohem dál než my. Devět děcek, co hrají tvrdý metal, nosí masky, kombinézy a dělají bordel na pódiu. Chtěli jsme prodat aspoň 200.000 kusů debutu, což byla tehdy vstupenka k tomu, abyste mohli zůstat na turné.

Pak přišel Ozzfest 99 a my začali tušit, že se něco děje. V té době vlastně album ještě ani nevyšlo, vycházelo někdy v polovině šňůry. Pak skončil Ozzfest, dostali jsme 3 dny volna a okamžitě následoval přesun na turné s Coal Chamber, kde jsme hráli až jako třetí za Machine Head. V polovině tour už jsme si vyměnili místa s Machine Head a byl z nás přímý předskokan Coal Chamber. Když jsme dohráli - a tím teď neříkám nic proti těm kapelám - polovina lidí se prostě sebrala a odešla domů. Protože jsme neměli co dělat, když jsme dohráli, prostě jsme šli mezi ostatní lidi a dívali se na zbylé koncerty. Eskalovalo to až do momentu, kdy s námi nikdo nechtěl vystupovat, takže jsme se headlinery stali vlastně z nutnosti.

Mezitím se album stalo zlatým, což jsme ale zjistili až 2. února 2000, kdy nám předali zlatou desku. Když nám pak tu desku dali, za dva měsíce už z toho byla platina. Najednou je z nás největší kapela u Roadrunneru a nikdo na něco takového nebyl připraven. Náš management tehdy stál fakt za hovno, takže to bylo celé jedno velké šílenství. Jenom mixovat tu desku museli tři lidi.

Nevím, jestli někdo z nás tu historku už někdy říkal, ale Clown, Joey a Ross se museli vloupat do studia s páskami, protože se nám nelíbily zvukové mixy, které nám z něj posílali. (smích) Asi tam byl i Paul. Musel jsem jet kvůli práci zpátky do Iowy, načež mi volá Clown a povídá "Máme za sebou velkou krádež. Vzali jsme si vlastní album." Pak si k tomu sedli a finální mix udělali sami, protože nikdo jiný tomu nerozuměl. Oni nám pořád posílali naprosté sračky, které byly buďto totálně nevýrazné, nebo naopak přebasované. Celkově mám z toho období hromadu skvělých vzpomínek, na které rád myslím. Žili jsme za 20 babek týdně, schovávali si před ostatními vlastní jídlo, aby nám ho nesnědli. Nakonec jsme museli vymyslet asi 30 způsobů, jak připravovat nudle, protože bychom se z toho jinak zbláznili. Bylo to šílené, ale zároveň úžasné. Snění bylo u konce. Přišla chvíle, abychom začali jednat. Zbytek je už historie.