Když Stone Sour otevřeli svůj dům ze zlata a kostí, všechno se rázem změnilo. Silné, opojné i poetické - přívlastky, jež dostaly v souvislosti s tímto dvojalbem jiný rozměr. Obě poloviny postavily kapele mohutný pomník, na nějž se bude vzpomínat ještě za mnoho let. Corey Taylor nyní představuje, jak celému konceptu postupně vdechl život:


Dopadly obě desky podle tvých představ? Jak došlo k tvorbě jednotlivých track listů?

Začlo to útržky muziky a ranou fází příběhu, který ještě nebyl dokončený, ale už jsem měl nějaké základy. To mě dostalo dál. Nebylo to tak, že by mě to najednou všechno napadlo. Když jsem na sebe začal vrstvit jednotlivé nápady, hned to do sebe všechno začalo zapadat. Najednou jsem měl představu o komixu i obalu, který po spojení vytvoří domek. Dále jsem chtěl příběh prezentovat skrze videoklipy, a udržovat tak s lidmi nějaký dialog. Pokračuje to i nyní, protože uvažuju nad filmem. Chci udělat něco hodně kreativního, jako když se potkají filmy Kill Bill a Heavy Metal. Vždy ale musíte začít prvotní myšlenkou. Pokud se soustředíte na detaily okolo, samotný nápad trpí. Jako byste bonbóny M&M dělali bez čokolády - zbyla by vám jenom hromada bordelu, co se zasekne mezi zuby. Je to prostě blbost. Pokud není kvalita v obsahu, žádná kvalita není.

Co pro tebe znamená "Last of the Real"?

Ten song má ránu. Riffy pro tu píseň jsem měl už delší dobu. Dokonce i samotný refrén jsem měl ještě předtím, než jsem začal vymýšlet celou story. Nechtěl jsem, aby to byla tečka na konci věty, spíš mělo jít o jakýsi cliffhanger, který vás naláká na dvojku. Řeknete si jenom: "Kurva, můj hrdina má teď problémy!". Když jsem začal s textem, chtěl jsem, aby to mělo jistý vztah k zakončení příběhu. Když si čtu příběh, v hlavě mi automaticky začne hrát "Last of the Real". Dávalo mi smysl, abych tu skladbu propojil s "Red City" na dvojce. Má to hodně vlezlý riff a skvělý "Fuck you" text.

Jak vznikl song "A Rumor of Skin"?

Je to jedna z nejlepších věcí, kterou jsem kdy napsal. Hudebně jde o tu nejzajímavější a nejspecifičtější věcí, na níž jsem se snažil překročit všechny hranice. Abych řekl pravdu, ústřední riff byl vlastně taková malá nehoda. Seděl jsem ve studiu a hrál na kytaru. To samé se mi mimochodem stalo i během nahrávání "The Uncanny Valley". Ze struny B jsem sjel nechtěně na G a k mému údivu to znělo fantasticky. Něco podobného proběhlo i během "A Rumor of Skin", kde jsem si pro změnu spletl pražce. Na tom jsem pak vystavěl celý zbytek. Měl jsem refrén i jednotlivé akordy, které jsem po této chybě musel upravovat. Nakonec si to všechno sedlo doslova úžasně.

Titulní píseň na druhé části opravdu vyčnívá.

Jde o poslední píseň, kterou jsme složili před nástupem do studia. Zdá se, že jsme si to po tematické stránce ušili na míru. Vlastně jsme jenom vzali některé riffy z "Gone Sovereign" a "Absolute Zero" a přehráli je pozpátku a v trochu zvláštním pořadí. Pokud se na to zaměříte, uslyšíte, že některé prvky tam jdou skutečně opačným směrem. Potřebovali jsme prostě outro. Chtěli jsme moment, kdy se Člověk konečně vydá určitou cestou a bude se jí držet. Nezáleží na tom, kudy se vydal - to je ostatně na posluchačí. Lidi potřebují ten moment. Potřebují tu gradaci. Chtěli jsme finální scénu, která vše uzavře. Vyšlo nám to skvěle.

"Red City" má podle mě určitý nádech Nine Inch Nails.

Trochu určitě! Trochu ve stylu Nine Inch Nails potkávají Neurosis - obzvlášť ta pasáž uprostřed, která je kurevsky tvrdá! Zatím jsme ji bohužel nehráli živě. Nevím, jestli k tomu ještě někdy dojde, ale snad ano.