Letí to. Je to strašlivé klišé, ale opravdu nevím, jak jinak vhodně okomentovat fakt, že nás za měsíc čeká uzavření první pětiletky bez všemi milovaného baskytaristy Slipknot. A že je to dnes přesně 43 let, co Paul Dedrick Gray v Kalifornii poprvé spatřil světlo světa. Paul Slipknot miloval, byl bez nadsázky jejich lepidlem a svým pozitivním přístupem držel kapelu pohromadě i v dobách, kdy stála na pokraji sebedestrukce. Není podle mě náhodou, že pětiletka po jeho smrti přinesla hned dvě fatální změny, z nichž jedna nenávratně vydědila Joeyho Jordisona a druhá přinesla naprostou záhubu defacto celým Stone Sour (alespoň v očích fanoušků devítky).

Co tím chci říct? Snad bych jenom rád demonstroval, jak moc jsou výroky jednotlivých členů Slipknot na adresu Paula Graye pravdivé. V kapele můžete mít šoumeny, rozené hvězdy a profi zvlhčovače dámského textilu. Pokud vám ale chybí opravdový motor, ten tichý hrdina vzadu, který je ve zkušebně vždy jako první a odchází z ní jako poslední, postihne vás rychlý konec.

Naštěstí to zatím není příklad Slipknot, kterým se během posledního roku daří náramně, vydali fenomenální desku a ničí pódia napříč zeměkoulí. Jenže... všechno je najednou strašně pomíjivé a - ať si to chceme přiznat, nebo ne - kapela je nyní zranitelnější než kdykoliv předtím. A pokud nám posledních pár let něco jasně ukázalo, je to bohužel skutečnost, že stačí jeden den či špatná zpráva a z nadšení okolo velkých úspěchů naší srdcové kapely jsou jenom mračna nejasností a bezradné otázky.

Za dob Paula, milé děti, za dob Paula tady pro nás byla jenom jistota a radost.